Úvod » Osobnosti

Osobnosti

Město Svitavy za jeho dlouhodobou historii od založení v roce 1256 mělo tu možnost být rodištěm či důležitým místem pro spoustu slavných a významných osobností z nejrůznějších sfér. Ty nejdůležitější najdete na této stránce.

Zároveň uvádíme i seznam všech čestných občanů města Svitavy a kompletní přehled všech svitavských primátorů a starostů.

Valentin Oswald Ottendorfer

(*1826, Svitavy – †1900, New York)

Mecenáš města Svitav, po emigraci do USA štědrý podporovatel života německé menšiny v New Yorku a demokratický politik.
Vystudoval filozofii ve Vídni a práva na pražské univerzitě. V roce 1848 se aktivně účastnil studentských bouří a v roce 1850 byl donucen k emigraci do New Yorku. Po těžkých začátcích nastoupil do redakce novin New Yorker Staatszeitung, jichž se posléze stal spolumajitelem. Aktivně pracoval v německém krajanském hnutí, zastával vysoké politické funkce v Demokratické straně, kandidoval na post starosty New Yorku  a štědře podporoval charitativní a osvětovou činnost v USA. Na své rodné město nikdy nezapomněl a z jeho darů byly postaveny důležité městské instituce – nemocnice, sirotčinec a chudobinec a reálná škola. Nejvýznamnějším činem se stalo postavení a otevření veřejné knihovny a čítárny v roce 1892 jako největšího německého ústavu tohoto druhu na Moravě.

Valentin Oswald Ottendorfer
Oskar Schindler

(*1908, Svitavy – †1974, Hildesheim (SRN))

Zachránce života 1200 židovských vězňů během druhé světové války.
Jeho život byl naplněn světáctvím. Stal se agentem německé špionážní služby a členem nacistické strany. V roce 1939 odešel do okupovaného Polska, kde začal podnikat. Ve své továrně využívá židovské vězně jako levnou pracovní sílu. V roce 1943 začal spolupracovat se sionistickými organizacemi a materiálně podporoval své dělníky. V roce 1944 hrozilo zavření jeho továrny a likvidace židovských dělníků. Pomocí známého Schindlerova seznamu zorganizoval transfer svých zaměstnanců do Brněnce nedaleko Svitav, kde byla zřízena továrna společně s koncentračním táborem. Schindler, společně se svou ženou Emílií, pečoval o vězně až do osvobození tábora v květnu 1945. Oskar Schindler se po válce stal nositelem mnoha čestných ocenění za záchranu lidského života a mírových cen. Byl nositelem titulu Spravedlivý mezi národy. Jeho životní příběh se  stal světoznámým v souvislosti s velkofilmem Stevena Spielberga Schindlerův seznam z roku 1993. 

Oskar Schindler
P. Engelmar Unzeitig

(*1911, Hradec nad Svitavou – †1945, KT Dachau)

Kněz, mučedník lásky k bližnímu, přezdívaný Anděl z Dachau.
Po gymnáziu v Reimlingen v diecézi Würzburg nastoupil studia teologie a filozofie na univerzitě ve Würzburgu, noviciát  strávil v Holandsku a v roce 1939 byl vysvěcen na kněze. Působil jako administrátor ve Zvonkově na Šumavě, kde jej v roce 1941 zatklo gestapo a po výsleších byl převezen do koncentračního tábora v Dachau. V únoru 1945 se dobrovolně přihlásil k ošetřování ruských vězňů nakažených tyfem. Sám se nakazil a zemřel krátce před osvobozením tábora americkou armádou. 

P. Engelmar Unzeitig
Johann Dittmann

(*1780, Dzieržoniow (Polsko) – †1847, Svitavy)

Malíř, autor mnoha obrazů se sakrální i světskou tematikou.
Po studiích v pruském Slezsku se v roce 1805 usadil v Moravské Třebové, kde získal zakázky pro františkánský klášter a vyhotovil i několik portrétů měšťanů. Inspiroval se i motivy antické mytologie. V roce 1818 přemístil svou dílnu do Svitav, kde pracoval nejen na obrazech určených do svitavských kostelů, ale vytvářel díla i pro jiná města jako byla Olomouc, Mohelnice a Kostelec na Hané. Jeho obrazy zdobí kostely a kaple na celém Svitavsku a Poličsku. Zdařilé a cenné byly i jeho restaurátorské práce na sakrálních obrazech starých mistrů. Je autorem mnoha malovaných střeleckých terčů, procesních korouhví a drobných portrétů, které se dnes nacházejí ve sbírkách svitavského muzea.

Johann Dittmann
Johann Budig

(*1832, Moravská Třebová – †1915, Svitavy)

Starosta a mecenáš města.
Narodil se v Moravské Třebové. Zde vystudoval piaristické gymnázium. Ve studiích pokračoval na Vídeňské univerzitě, kde se věnoval právu. V roce 1863 se přestěhoval do Svitav, kde byl po třikráte zvolen starostou města. Za svoje poslání pokládal vybudování svitavské nemocnice a zřízení vodovodu pro obytné domy i pro továrny. Pro svůj záměr získal Oswalda Ottendorfera, který poskytl městu významnou finanční podporu pro zřízení nemocnice v roce 1883. Johann Budig byl zvolen poslancem rakouského parlamentu, kde působil v letech 1876 - 1885. Z jeho rozsáhlé podnikatelské činnosti je důležitá stavba elektrárny, kterou věnoval městu v roce 1911 a přestavba hostince „Zur Goldene Krone“ na reprezentativní hotel „Stadthof“ - dnešní Městský dvůr. Přestavba proběhla v roce 1896.

Johann Budig
Viktor Felber

(*1880, Svitavy – †1942, Praha)

Profesor, rektor ČVUT v Praze, aktivní člen protifašistického odboje.
Po studiích strojního inženýrství na České vysoké školy technické v Praze a matematiky na Karlově univerzitě byl v roce 1911 jmenován profesorem technické mechaniky. V letech 1930–31 zastával funkci rektora ČVUT. Stal se členem mnoha vědeckých a zájmových institucí a spolků. Ve svých spisech se orientoval nejen na problematiku svého oboru, ale také na etické otázky a systém vzdělávání. Za svou činnost v domácím odboji byl, společně se svým synem Juliem, v době stanného práva po atentátu na R. Heydricha popraven na kobyliské střelnici v Praze.  

Viktor Felber
Alois Petrus

(*1889, Skuteč – †1968, Svitavy)

Výtvarník, řezbář.
Po vyučení v Litomyšli odešel do Příbrami a do Valašského Meziříčí, kde studuje mistrovskou školu. V roce 1913 odešel do Třebíče, kde vyrábí nábytek a bytové doplňky. V roce 1918 založil Umělecko - průmyslové dílny pro bytovou kulturu a speciální loutkářský závod, jediný svého druhu v Československu. Své výrobky a hračky vystavoval na mnoha zahraničních výstavách. V období hospodářské krize přišel o svůj majetek a dílny, a vyráběl pouze drobné práce na zakázku. V roce 1945 přišel do Svitav, kde si zařídil dílnu a ateliér. Vyřezával bohatě zdobená výroční tabla, plakety, spolkové štíty a podílí se na restaurování uměleckých památek. Až do své smrti se věnoval práci s mládeží a loutkovému divadlu.

Alois Petrus
Hugo Albrecht

(*1862, Svitavy – †1920? Svitavy)

Továrník, politik, poslanec říšské rady, policejní rada.
Patřil k nejvýznamnějším osobnostem německých Svitav. Vystudoval obchodní akademii a po absolvování vojenské služby u pevnostního dělostřelectva, byl propuštěn do zálohy v hodnosti poručíka. V roce 1887 založil ve Svitavách místní organizaci Svazu Němců severní
Moravy a působil ve funkci předsedy školské sekce německého Hřebečska. V roce 1896 byl zvolen do svitavské městské rady, ve které setrval do roku 1919. V roce 1901 byl zvolen do
vídeňské říšské rady. Jeho nacionální postoje, prezentované v říšské radě, a  obrana práv českých Němců, se staly terčen útoků českých poslanců. Albrecht zastával ve Svitavách funkci policejního rady a kvůli jeho sociálnímu konzervatismu si získal mnoho nepřátel, zvláště mezi místním dělnictvem.

Carl Lick

(*1859, Svitavy – †1935, Svitavy)

Ředitel spořitelny, starosta a čestný občan města, historik a kronikář.
Narodil se ve Svitavách. Po ukončení  studií pracoval v advokátní kanceláři. Díky své znalosti finančního práva byl jmenován ředitelem Městské spořitelny. Brzy patřil k předním představitelům rakouského a později československého peněžnictví. V roce 1918 byl zvolen starostou města Svitav. Tento úřad zastával do roku 1935. Věnoval se historii a pramennému studiu dějin města Svitav a okolí. Z jeho pera pocházejí dosud nepřekonané „Geschichte der Stadt Zwittau und ihre Umgebung“ z roku 1910.  Rovněž napsal biografii V.O. Ottendorfera.

Carl Lick
Georg Anton Heinz

(*1698, Mor. Lačnov – †1759, Znojmo)

Sochař.
Pocházel z rodiny sedláka. Stal se žákem sochaře Permosera, pod jehož vedením pracoval na výzdobě zámku v Branticích. Jeho práce najdeme nad portálem moravskotřebovského františkánského kláštera z roku 1721. Do tohoto období sochařovy tvorby náleží i práce na figuře sv. Jana Nepomuckého ve Svitavách, kde je krom signatury ještě připsáno „Renoviert 1730“. Socha získala svůj vzor v dílech litomyšlského období M. B. Brauna, která Heinz dokonale znal. Heinz má díla v Prostějově, Sovinci a Starém Maletíně. Po krátkém intermezzu v Uničově, kde si Heinz zařídil dílnu a pracoval pro klášter Hradisko a pro město Uničov, se po roce 1737 přestěhoval do Olomouce. Zde sochal zakázky pro Olomouc, Uničov, Sv. Kopeček u Olomouce, Fulnek a Opavu. Zlomem v Heinzově díle bylo uzavření smlouvy se sochařem Severinem Tischlerem, kdy společně pracovali na mariánském sloupu v Uničově v letech 1735 - 1743. Z Olomouce se Heinz přestěhoval do Znojma. Heinz pomýšlel na vstup do dominikánského řádu, což učinil v roce 1755 jako bratr - laik. Zemřel v roce 1759. Georg Anton Heinz byl také autorem lidových betlémů. 

Alexander Makowsky

(*1833, Svitavy – †1908, Brno)

Profesor a rektor Vysokého učení technického v Brně, spoluautor projektu březovského vodovodu.
Pocházel z významné svitavské rodiny, jeho bratr Konstantin byl starostou Svitav a druhý bratr Alois ředitelem brněnské policie a člen městské rady.  Alexander se po ukončení studií na Technickém institutu v Brně stal učitelem přírodních věd a geografie na středních školách a posléze na německé technice v Brně, která získala statut vysoké školy. Získal místo děkana katedry chemie. V letech 1878 –79 působil jako rektor VUT v Brně a spolupracoval s zakladateli moderní archeologie a antropologie J. Wankelem, K. Kořistkou a G. Mendlem. Stal se předkladatelem projektu brněnského vodovodu a podílel se na výzkumných pracích v prameništi Březová nad Svitavou a Muzlov. Zastával i mnoho veřejných funkcí a byl členem přírodovědných společností a spolků. V roce 1905 byl jmenován čestným občanem města Brna, dvorním radou a stal se nositelem řady státních vyznamenání.

Alexander Makowsky
František Horský

(*1886, Horní Sloupnice – †1967, Svitavy

Hudebník. Skladatel.
Narodil se v Horní Sloupnici a odmalička se aktivně věnoval hudbě, již v sedmnácti letech komponoval skladby pro dechové hudby. Vyučil se obuvníkem, pracoval doma se svým otcem, ale především psal další a další skladby převážně tanečního a pochodového žánru. V menší míře psal i skladby smuteční a chrámové pro smíšený sbor s doprovodem orchestru.
Celkem je evidováno na 200 jeho skladeb, z nichž 151 vyšlo tiskem, a to vlastním nákladem. K některým ze skladeb si i sám psal text. K známým a oblíbeným patří např. pochod Naše Svitavy, skladby Zlatá Praha, Na krásné Šumavě, Svitavská, Mezi růžemi, Vy oči hluboké apod. Některé ze skladeb pronikly i za hranice republiky a hrály se např. v USA, V. Británii, Francii. Po příchodu do Svitav byl jmenován městským kapelníkem, založil velký dechový soubor a také lidový taneční orchestr. 

Vinzenz de Paula Weber

(*1809, Trutnov – †1859, Moravská Třebová)

Lékař, dramatik.
Gymnaziální vzdělání získal v Hradci Králové, v Brně studoval filozofii, ve Vídni a v Praze medicínu. Působil jako praktický lékař v Trutnově, po smrti otce přemístil do Svitav, kde začal psát básně a kde v roce 1841 napsal  tragédii Spartakus, která měla v dubnu 1845 premiéru ve vídeňském Dvorním divadle. Podobný úspěch slavil Weber se svou další truchlohrou Die Wahabitin. Méně úspěšná byla jeho dramata Athenais (později přepracované pod názvem Císařovna z lidu) a Poslední rytíř. Roku 1847 se přestěhoval do Moravské Třebové, kde zastával úřad městského lékaře a později okresního a soudního lékaře. Zde ještě napsal dramatickou báseň Paracelsus.  Nedokončeno bylo drama Stilicho, nerealizováno bylo jeho libreto k opeře Jindřich IV. Vinzenz de Paula Weber zemřel v roce 1859 v Moravské Třebové, kde je také na místním hřbitově pohřben. Ještě před smrtí drtivou část svých rukopisů (včetně dvou románů) zničil.

Johannes Hendrich

(*1919, Moravský Lačnov – †1980, Berlín)

Spisovatel, scénárista.
Vyučil se knihkupcem ve Varnsdorfu. Po 2. světové válce se usadil jako spisovatel na volné noze v Berlíně. Je autorem padesátky děl, hlavně rozhlasových (zejména pro rozhlasovou stanici Svobodný Berlín) a televizních her, napsal několik scénářů pro německé celovečerní filmy, stal se tak německou filmovou celebritou. Jako scénárista vytvořil v 70. letech 20. století dvě epizody krimiseriálu Tatort, který je u nás znám pod názvem Místo činu) nebo filmovou komedii Prášil v Africe (1958 – pod pseudonymem Henry Ossdrich). Byl členem PEN klubu, za své dílo obdržel několik ocenění, např. literární cenu Carla Zuckmayera nebo nejprestižnější německé ocenění za televizní tvorbu cenu Adolfa Grimmeho. 

Miroslav Sychra MgA.

(*1950, Svitavy)

Fotograf, politik.
Miroslav Sychra je absolventem FAMU – obor umělecká fotografie. Začínal s výtvarnou fotografií, vystavoval v Čechách, na Moravě i v zahraničí. Intenzívně fotografuje město Svitavy. Vydává pohlednice, kalendáře s motivy Svitav a dalších měst v regionu. V roce 2016 vyšla jeho reprezentativní kniha „Svitavské imprese“. Na konci minulého režimu byl aktivní v disentu, zapojil se do revolučního dění na konci roku 1989. Stal se jedním z aktérů demokratických změn u nás. Jako poslanec Federálního shromáždění spoluinicioval odsun sovětských vojsk z naší země, stal se místopředsedou parlamentní komise, která na odsun vojsk dohlížela. Miroslav Sychra získal v roce 2015 cenu klubu Laurus a v roce 2016 Cenu města Svitavy.

Miroslav Sychra MgA.
Václav Koukal

(*1946 Litomyšl)

Starosta a senátor
Václav Koukal pracoval jako konstruktér, vedoucí technického rozvoje a před vstupem do komunální politiky jako projektant. Po volbách v roce 1990 byl zvolen do zastupitelstva města, do roku 2001 vykonával funkci místostarosty, následně byl do roku 2006 starostou města. V letech 2004 – 2008 byl zastupitelem Pardubického kraje, kde mj. prosazoval pro náš region zásadní jižní trasu R35. Na volební období 2006 až 2012 byl zvolen senátorem Parlamentu ČR. Pracoval v Radě česko-německého diskusního fóra, je členem správní rady Nadace J. Plívy. Během působení ve svitavské komunální politice se Václavu Koukalovi podařilo přispět k upevnění svitavské demokratické státní správy a samosprávy. Byl u zrodu zásadních investičních akcí ve městě, včetně regenerace městské památkové zóny, vytváření průmyslových zón nebo kulturního centra Fabrika. V roce 2016 získal Cenu města Svitavy.

Václav Koukal
Vilém Stich Ing.

(*1937, Ústí nad Labem – †2018, Svitavy)

Organizátor české turistiky, pracovník s mládeží 
Vilém Stich založil v roce 1976 turistický oddíl TJ Svitavy, později změněný na Klub českých turistů, do roku 2006 stál v jeho čele. V roce 1990 byl u obnovy celostátního KČT, rozpuštěného v roce 1948. Vilém Stich spoluorganizoval turistické akce po Čechách a na Slovensku, pochody pro zdraví, zájezdy pro Svitavany, besedy s turisty a horolezci, připravoval plesy svitavských turistů, organizoval letní tábory pro děti. V 70. a 80. letech se zasloužil o vznik turistických oddílů mládeže Zelenáči a Zálesáci, které byly tehdy alternativou k tehdy dominantní pionýrské organizaci. Vilém Stich byl také členem prvního porevolučního zastupitelstva ve Svitavách. V roce 2013 získal cenu klubu Laurus a v roce 2016 Cenu města Svitavy.

Vilém Stich Ing.
František Černý

(*1957, Svitavy)

Hudebník, herec, skladatel, frontman skupiny Čechomor
František Černý je hudebníkem-samoukem, již v 15 letech hrál v první kapele – Veteráni, dále působil v několika svitavských hudebních skupinách (Kapitol, Syfon, Verze 5, Kanafas, Povijan). Několikrát se stal se skupinami Kanafas a Povijan vítězem Porty, s Verzí 5 byl finalistou Beat salonu 1982. Řadu let hrál v divadle C. Od roku 1988 je hudebníkem „na volné noze“ a spoluzakládá 1. Českomoravskou nezávislou hudební společnost, nyní Čechomor. Ve Svitavách organizuje hudební akce či festivaly, např. Vánoční bigbít nebo Rock live Svitavy. Natočil 18 desek, z nichž Proměny s Čechomorem byly vyhlášeny deskou roku 2001. Hrál ve třech divadelních hrách a v pěti filmech, z nichž nejznámější jsou Knoflíkáři nebo Rok ďábla. František Černý získal v roce 2003 cenu klubu Laurus a v roce 2016 Cenu města Svitavy.

František Černý
Josef Čermák

(*1927, Rozhraní – †2011, Svitavy)

Fotograf
Josef Čermák se fotografování začal vážněji věnovat po příchodu do Svitav v roce 1947. Zpočátku se zaměřil na rodinné fotografie a město Svitavy. Výtvarné fotografii se věnoval až od roku 1962. Ve své tvorbě se věnoval převážně krajině, portrétům a reportážní fotografii, zachycoval proměny města Svitavy. Pracoval v několika svitavských fotokroužcích a fotoklubech, byl členem okresní a krajské sekce foto. V roce 1979 mu byl udělen titul AUTOR SVAZU ČESKÝCH FOTOGRAFŮ a v roce 1999 od mezinárodní federace FIAP titul ARTISTE FIAP. Své fotografie prezentoval na 243 výstavách v naší zemi a na 131 mezinárodních salonech v 31 státech světa. Ve Svitavách vystavoval mj. fotografie zachycující Svitavy včera a dnes. Tyto fotografie vyšly také knižně. Josef Čermák získal v roce 2007 cenu klubu Laurus a v roce 2016 Cenu města Svitavy (in memoriam).

Josef Čermák
Marie Votavová

(*1907, Rohozná – †1991, Svitavy)

Středoškolská profesorce, dramaturgyně a režisérka
Marie Votavová byla sestrou spisovatele Bohumila Březovského. V roce 1945 nastoupila na svitavské gymnázium jako učitelka českého jazyka, německého jazyka a latiny. Na škole setrvala až do odchodu do důchodu v roce 1987. Prošla kurzem pro vedoucí recitačních kolektivů a divadel poezie. Byla členkou krajského i ústředního poradního sboru pro umělecký přednes, vedoucí svitavských recitačních souborů a mnoho let herečkou, dramaturgyní a režisérkou svitavského Lidového divadla. Na začátku 60. let vedla literárně dramatický obor na LŠU. Vychovala řadu vynikajících recitátorů, které téměř každoročně dovedla do krajských kol soutěže v uměleckém přednesu, často také na národní přehlídky, např. na Wolkrův Prostějov. Oceňovány byly i studentské soubory, které vedla. V roce 2016 získala Cenu města Svitavy (in memoriam).

Marie Votavová
Otmar Cvrkal

(*1944, Žerůtky – †2017, Svitavy)

Místopředseda Národní rady osob se zdravotním postižením
Otmar Cvrkal byl od roku 1971 v invalidním důchodu, přesto ochotně, aktivně a nezištně pomáhal lidem, které potkal stejný nebo podobný osud, tedy zdravotně postiženým. Začal pracovat v nejrůznějších orgánech Svazu invalidů, ještě v nedávné minulosti byl místopředsedou Národní rady osob se zdravotním postižením ČR, byl členem Vládního výboru pro zdravotně postižené občany. Pro občany Svitav a blízkého okolí se Otmar Cvrkal zvěčnil jako aktivátor nejrůznějších rekondičních táborů a soustředění zdravotně postižených dospělých i dětí. Za práci ve prospěch osob se zdravotním postižením získal řadu ocenění – v roce 2005 cenu klubu Laurus, v roce 2012 cenu Duhové křídlo, roce 2016 cenu Mosty a v roce 2016 Cenu města Svitavy.

Otmar Cvrkal
František Plíva

(*1937, Svitavy – †2014, Svitavy)

Filantrop, mecenáši a zakladatel Nadace J. Plívy
František Plíva pocházel z rodu, který se významně zasloužil o českou menšinu v tehdejším německém městě. Studoval na Karlově univerzitě, v roce 1968 emigroval do Spolkové republiky Německo. Po roce 1989 se vrátil zpět do Svitav, zde v roce 1990 založil Nadaci Josefa Plívy. Byl aktivní v oblasti charitativní, podporoval spolky ve Svitavách, aktivity dětí a mládeže, včetně mezinárodních kontaktů, sponzoroval zájmové útvary, organizoval a financoval kulturní akce. V Nadačním domě poskytoval prostor pro činnost kroužků pro děti, pro aktivity drobných podnikatelů, pro akce výtvarníků, hudebníků, divadelníků atd. Finančně podporoval některé svitavské instituce – nemocnici, školy apod. František Plíva získal v roce 2004 cenu klubu Laurus a v roce 2016 Cenu města Svitavy (in memoriam).

František Plíva
Zdeněk Holomý

(*1924, Dolní Němčice – †2004, Svitavy)

Fotograf a muzikant
Zdeněk Holomý byl vyučený fotograf. Od roku 1949 až do důchodu pracoval ve svitavské nemocnici jako fotograf nebo jako rentgenový laborant. Věnoval se také dokumentární a žánrové fotografii, dominantním tématem byla Vysočina. Vystavoval po celé naší zemi (včetně Svitavska) i v zahraničí. Dominantní byla jeho publikační činnost. Fotografie dodal do více než 30 odborných i reprezentativních knih a publikací, vyšly na více než 500 pohlednicích a v mnoha časopisech. Mezi jeho nejlepší knihy patří reprezentativní kniha Česká republika z roku 2001. Do konce života pracoval ve svitavském fotoklubu. Zdeněk Holomý jako nadšený hudebník hrál mj. v několika svitavských dechových kapelách. Zdeněk Holomý získal v roce 2002 cenu klubu Laurus a v roce 2016 Cenu města Svitavy (in memoriam).

Zdeněk Holomý
Karel Kilián MUDr.

(*1927, Bosonohy – †2017, Svitavy)

Chirurg
Karel Kilián promoval v roce 1951. Na chirurgickém oddělení svitavské nemocnice pracoval od roku 1951 a v letech 1968 – 1988 jako přednosta tohoto oddělení a okresní odborník. Jako expert působil v letech 1966 – 1968 v Keni, a to na pozici hlavního chirurga. Když byl jmenován přednostou chirurgického oddělení Nemocnice ve Svitavách, byl již uznávanou autoritou, a to nejen ve Svitavách. Byl vždy vynikajícím a uznávaným lékařem, který navíc dovedl svitavské chirurgické oddělení mezi špičková medicínská pracoviště v naší zemi. Oceňován je dosud jeho přístup k pacientům i formování mladé generace lékařů. Veřejnost ho znala také jako zapáleného myslivce. V roce 2001 obdržel Karel Kilián cenu klubu Laurus a v roce 2008 obdržel Cenu ministerstva zdravotnictví a v roce 2016 Cenu města Svitavy.

Karel Kilián MUDr.
Karel Šefrna MUDr.

(*1939, Boskovice)

Lékař, divadelník, dramatik a hudebník
Karel Šefrna vystudoval v Brně na univerzitě stomatologii, které se celý život profesně věnuje. V roce 1990 byl jmenován ředitelem OÚNZ ve Svitavách. Do svitavského divadelnictví proniká prací v souboru Jitřenka, od roku 1970 souboru „C“. Napsal čtyřicítku divadelních her, které také režíroval, ke kterým napsal písně i scénickou hudbu a ve kterých také hrál. S téměř všemi hrami se účastnil národních divadelních přehlídek, kde obdržel desítky cen: jen na Loutkářské Chrudimi získal 36 cen. Zasloužil o vznik Dramatické školičky, divadélka Trám, angažoval se při výstavbě centra Fabrika. Karel Šefrna získal v roce 2000 cenu klubu Laurus, je nositelem zlatého odznaku Josefa Skupy a zlatého odznaku J. K. Tyla. V roce 2001 obdržel Cenu ministerstva kultury. V roce 2016 získal Cenu města Svitavy a roce 2020 se stal osobností Pardubického kraje.

Karel Šefrna MUDr.
Václav Šmerda

(*1952, Svitavy)

Mistr kuchař, propagátor gastronomického umění
Václav Šmerda se vyučil v oboru kuchař-číšník, cukrář, absolvoval hotelovou školu a školu francouzské gastronomie, je předsedou pobočky asociace kuchařů a cukrářů ČR pro východní Čechy. Působil jako kuchař v několika svitavských restauracích. Václav Šmerda získal titul Mistr kuchař. V letech 1993–1998 byl členem Národního týmu kuchařů ČR. Je držitelem nejvyššího kuchařského ocenění v ČR – Kříže svatého Vavřince. Získal řadu ocenění v Českých, evropských i světových soutěžích: kuchař roku, vítězství v národní soutěži kuchařů, Zlatá medaile M. D. Retigové, zlaté medaile z mezinárodní přehlídky Gastroprag, medaile na Culinary WORLDCUP, stříbrná medaile ze světové kuchařské olympiády atd. Vařil pro prezidenty Havla, Klause, Zemana, pro španělského Krále atd. Václav Šmerda získal cenu klubu Laurus za rok 2013 a v roce 2016 Cenu města Svitavy.

Václav Šmerda
Jindřich Samek

(*1942, Ústí nad Orlicí – †2015, Svitavy)

Modelář a propagátor modelářského sportu
Jindřich Samek modelařil od deseti let a od roku 1955 se věnoval upoutaným modelům. V letech 1965–67 byl v širší republikové reprezentaci kategorie F2C a v letech 1970–80 se účastnil mistrovství republiky, byl pětinásobným mistrem republiky. Na mistrovství Evropy ve Velké Británii skončil na 2. místě v kategorii SAM volné modely. V roce 2004 získal výkonnostní stupeň diamantové C. Jindřich Samek pracoval v mnoha modelářských funkcích na úrovni okresu i kraje, byl místopředsedou Klubu leteckých modelářů ČR. V roce 1963 se stal předsedou Modelářského klubu ve Svitavách, organizoval závody, zasloužil se o modelářský stadion. Jako vedoucí zájmových útvarů vychoval několik generací leteckých modelářů. V roce 2001 se stal osobností svitavského sportu. V roce 2016 získal Cenu města Svitavy (in memoriam).

Jiří Břenek

(*1957, Svitavy – †1996, Svitavy)

Hudebník, spoluzakladatel skupiny Čechomor
Jiří „Čenda“ Břenek hrál od druhé poloviny 70. let v mnoha svitavských muzikantských formacích, vystupoval s Frantou Černým v kytarovém duu, s folkovou skupinou Kanafas dosáhl na plzeňské Portě v roce 1981 na malou Portu, dvakrát na Portě (v letech 1981 a 1982) získal čestné uznání jako nejlepší kytarista. Působil ve svitavském loutkovém divadelním souboru C. Po absolvování oboru režie na pražské loutkářské katedře na DAMU působil jako režisér v mnoha divadlech u nás i v zahraničí. Byl uměleckým ředitelem Divadla u Hasičů, úzce spolupracoval s bratry Formanovými. V roce 1988 spoluzakládal 1. Českomoravskou nezávislou hudební společnost (dnes Čechomor), se skupinou do své předčasné smrti vydal alba Dověcnosti a Mezi horami. V roce 1991 obnovil tradici pouti ke sv. Jiljí. V roce 2016 získal Cenu města Svitavy (in memoriam).

Jiří Břenek
Ladislav Plíva

(*1954, Svitavy – †1994, Svitavy)

Muzikant, skladatel, textař v oblasti folkové hudby
Ladislav Plíva prošel několika svitavskými hudebními skupinami, jako byl Fialový expres, Kanafas, Povijan nebo Varianta. Se skupinou Kanafas získal na plzeňské Portě v roce 1981 malou Portu, v roce 1982 spoluzakládal skupinu Povijan, která se stala  trojnásobným držitelem  Porty z let  1985, 1986 a 1988, a tím jednou z neúspěšnějších skupin Porty. Ladislav Plíva byl zakladatelem Večerů s kytarou a podílel se na organizování  svitavského  Vandrbálu a  krajských soutěží Porty ve Svitavách.  Jeho písničky se objevily na dvou deskách z celostátní Porty v roce 1985 a 1986, v roce 1995 natočil s Variantou album Odrodily trnky, vydání CD se již nedočkal, stejně jako alba Černý racek s jeho skladbami. Některé z jeho písniček dodnes hrají a zpívají i nové folkové skupiny. V roce 2016 získal Cenu města Svitavy (in memoriam).

Ladislav Plíva
Drahomíra Šustrová

(*1913, Brno – †2006, Svitavy)

Pedagožka, historička, spisovatelka. 
Reálné gymnázium vystudovala v Bratislavě, absolvovala Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze. Pedagogickou kariéru začala jako učitelka na základních školách na Hradecku, od roku 1955 učila na jedenáctileté škole ve Svitavách. Věnovala se režii divadelních a recitačních souborů, byla organizátorkou svitavského  kulturního života. Vedla kroniku města Svitav. Je autorkou mnoha článků, příspěvků a pojednání o dějinách Svitav a jeho okolí. Vydala Svitavské pověsti (1996) a Naše Hřebečsko v dávnověku (2003). Sbírala, překládala a upravovala regionální středověké lidové vánoční hry. Stala se laureátkou výroční ceny Svitavského klubu Laurus pro rok 1998 za významný přínos k poznávání historie Svitavska a v roce 2003 čestnou občankou města Svitavy. 

Drahomíra Šustrová
Jiří Brýdl Mgr.

(*1945, Městec) 

Pedagog, politik.
Jiří Brýdl vystudoval Fakultu tělesné výchovy Univerzity Karlovy v Praze s aprobací tělesná výchova a český jazyk. Do roku 1990 působil jako učitel a krátce také jako ředitel na Gymnáziu Svitavy. V letech 1990 až 2000 a 2006 až 2010 zastával funkci starosty města. Dvakrát (1996–2006) byl zvolen senátorem v Parlamentu ČR, kde předsedal výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. V letech 2008 až 2012 byl zastupitelem Pardubického kraje, zde v letech 2010–2012 zastával funkci radního pro oblast sociální péče. Stál za proměnami města v prvním porevolučním dvacetiletí: v oblasti sociální, bytové, kulturní, v oblasti sportu, ekologie, za urbanistickými a za architektonickými změnami ve městě: od výstavby sportovišť (hala Na Střelnici, Svitavský stadion, centrum Fabrika a mnoho dalších staveb) přes péči a rozvoj bytové výstavby (včetně revitalizace sídlišť nebo rozšiřování města (např. sídliště Vějíř) až po protipovodňová opatření nebo rekonstrukci náměstí. Řadu let působil mj. jako trenér, zejména v lehké atletice. V roce 2016 se stal čestným občanem města Svitavy.

Jiří Brýdl Mgr.
Mario Kučera

(*1947, Svitavy – †2018, Svitavy)

Pracovník s mládeží a hudebník.
Pedagogické vzdělání se zaměřením na vychovatelství a tělovýchovu získal na Střední pedagogické škole v Litomyšli. Od roku 1967 pracoval v DDM v Moravské Třebové, kde založil turistický oddíl mládeže Pacifik. V letech 1974–2011 pracoval v DDM ve Svitavách, krátkou dobu také na pozici ředitele. Organizoval dětské tábory, vedl kroužky pro děti, organizoval turistické, přírodovědné, sportovní soutěže, s dětmi absolvoval putovní tábory, vodácké tábory, podílel se na vybudování základny DDM ve Svratouchu, spoluorganizoval ozdravné zájezdy pro nemocné děti, pomáhal organizovat soustředění malých diabetiků v Krkonoších nebo na Vysočině.  Od roku 1984 uspořádal na 200 večerů s kytarou a besed s cestovateli nebo hudebníky, podílel se na organizaci dvacítky svitavských Vandrbálů u Rosničky. Od roku 1962 hrál v několika beatových skupinách. V roce 1969 založil kapelu UNION PACIFIC, která se pod změněným názvem FIALOVÝ EXPRES stala legendou české country a folkové hudby, šestkrát se účastnila finále Porty. Mario Kučera získal cenu klubu Laurus za rok 2011.

Mario Kučera
Martin Sodomka Ing.

(*1968, Svitavy)

Výtvarník, grafik, ilustrátor, designer, hudebník, vydavatel a autor dětské literatury.
Absolvoval Střední průmyslovou školu strojnickou v Chrudimi a v roce 1991 Fakultu strojní VUT v Brně (katedra management průmyslového designu). Začal pracovat jako konstruktér v TOS Svitavy, od roku 1993, kdy si založil vlastní grafické studio, na volné noze jako grafik. Od roku 1994 vytvořil přes 2500 knižních obálek. Tvoří také ilustrace, loga, firemní grafiku, grafické manuály, plakáty a kalendáře. Od roku 2012 vydává vlastním nákladem v Edici technických pohádek dětské knihy: Jak si postavit auto, Jak si postavit letadlo, Jak si postavit motorku, Jak si postavit dům, Jak postavit železnici. V duchu těchto knih vydal také dvě leporela pro nejmenší. Knihy byly přeloženy do mnoha jazyků, a licence byly prodány do téměř dvacítky zemí. Vydal také populárně naučnou knihu Mimoprostor a základy moderní fyziky. Martin Sodomka je také autorem hudby a části textů rockové skupiny Kowalski, kde hraje na kytaru. Získal cenu klubu Laurus za rok 2016.

Martin Sodomka Ing.
Andrej Vasiljevič Karabeleš

(*1906, Tybava – Ukrajina – †1964, Mukačevo – Ukrajina)  

Učitel, básník, prozaik, redaktor, filozof a malíř. 
Pocházel z rodiny lesníka. Studoval na škole v Tybavě, poté na gymnáziích v maďarském Miskolci a ukrajinském Mukačevu. Řeckokatolické bohoslovecké učiliště v Užhorodu opustil V té době byl již uznávaným básníkem na Podkarpatské Rusi. V roce 1934 absolvoval studia ruského jazyka a filozofie na Filozofické fakultě UK v Praze, poté působil jako učitel na Podkarpatské Rusi a po roce 1939 na gymnáziu v Litomyšli, ve Vysokém Mýtě a v Náchodě. Za protinacistický odboj byl v roce 1941 zatčen gestapem a vězněn v několika koncentračních táborech. Po skončení války vykonával v letech 1945–1946 funkci zatímního správce (ředitele) na svitavském gymnáziu, pak na škole vyučoval až do roku 1948, kdy musel ze školy odejít. Působil jako redaktor, přednášel ruskou literaturu na univerzitě v Prešově. Po roce 1957 pobýval v Karlových Varech, Rychnově nad Nisou a Jablonci nad Nisou. V roce 1964 se odstěhoval zpět do ukrajinského Mukačeva, kde zemřel a kde je pochován. Je autorem několika knih poezie, povídek a románů, např. Izbrannyja stichotvorenije (Sebrané básně), V lučach razsveta  (Ve světle úsvitu), Na smerteľnom rubeže (Na hranici smrti) nebo V Karpatach. V rukopise zůstal jeho spis Filosofie dějin v ruské emigraci. Některé verše A. Karabeleše zhudebnil ruský básník a písničkář Bulat Okudžava.

Andrej Vasiljevič Karabeleš
Jan Kopecký

(*1902, Polička – †1991, Svitavy) 

Učitel. Historik. 
První poválečný historik města Svitav, spoluautor knihy Svitavy a jejich kraj v minulosti (1946) a 700 let města Svitav, autor sbírky Pověsti a zkazky ze Svitavska. Přispíval do odborných časopisů, pracoval jako městský archivář a kronikář.

Jaroslav Petr PhDr.

(*1923, Polička – †2019) 

Pedagog, psycholog. 
Absolvoval reálné gymnázium v Poličce, za německé okupace byl zatčen a vězněn v Pardubicích, Terezíně, v Drážďanech a táboře Griebo v Sasku – Anhaltsku. Po 2. světové válce vystudoval učitelský ústav a pedagogickou fakultu v Brně. V roce 1953 se stal ředitelem jedenáctiletky ve Svitavách a v roce 1964 ředitelem gymnázia tamtéž. Na počátku normalizace musel školu opustit. Protože měl na olomoucké univerzitě vystudovanou psychologii a dále se ještě doškolil v psychiatrické léčebně v Kroměříži, mohl se klinické formě tohoto oboru nadále věnovat ve svitavské nemocnici. Žije v Bystrém. Přátelil se se spisovateli Petrem Jilemnickým a Karlem Novým, s básníkem Janem Vladislavem a režisérem Vojtěchem Jasným. Jaroslav Petr přispíval do různých sborníků, vydal několik samostatných publikací, např. o Petru Jilemnickém V žaláři nebo Petr Jilemnický za okupace, brožuru o rektoru ČVUT Viktoru Felberovi, o protifašistickém odboji v regionu, o režiséru Vojtěchu Jasném, o městě Bystré apod. Některé jeho texty zůstaly v rukopisu.

Jaroslav Petr PhDr.
Josef Kadlec

(*1894, Borová u Poličky – †1959, Svitavy)

Akademický sochař.
Josef Kadlec pocházel z Borové u Poličky. Studoval na kamenické a sochařské škole v Hořicích, absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Poté dva roky pracoval v ateliéru profesora B. Kafky. Ve své tvorbě se zaměřil především na medailérství a portrétní umění (např. busta J. Vrchlického pro rodný dům básníka v Lounech, podobizna J. B. Foerstra na plaketě a medaili). Po návratu do svého rodiště vytvořil celou řádu plastik – pro oblast českomoravského pomezí pomník „Vzpomínka“ (v Sádku u Poličky), portrét B. Martinů (na věži kostela v Poličce). J. Kadlec se v roce 1945 přestěhoval do Svitav a pro město vytvořil některá díla, která jsou již dnes neodmyslitelně spjata s jeho koloritem – sochu „Vítězství“ na třídě T. G. Masaryka nebo pamětní desku generála Suvorova ve spodní části náměstí. Jeho rukopis nesl i reliéf Julia Fučíka na Riegerově ulici. Josef Kadlec je pohřben je na Městském hřbitově ve Svitavách.