Ve Vendolí byl slavnostně otevřen nový domov pro seniory

Pro nově vzniklé středisko Diakonie ČCE ve Svitavách, seniory z Pardubického kraje, jejich rodiny a blízké nadešel včera dlouho očekávaný okamžik. V odpoledních hodinách proběhlo slavnostní otevření komunitního Domova pro seniory ve Vendolí, v rámci kterého si bylo možné také prohlédnout všechny prostory.

Nově vybudovaný domov nabídne moderní a důstojné prostředí pro dvacet seniorů, kteří potřebují dlouhodobou pobytovou sociální službu s podporou druhých. Domov je rozdělený do dvou křídel. V každém z nich je pro klienty připraveno deset soukromých pokojů se sociálním zázemím a velký společný prostor, ve kterém se budou moci potkávat s dalšími obyvateli domova a trávit čas sdílením a ve vzájemné blízkosti.

„Členové Diakonie ČCE usilovali o výstavbu domova s myšlenkou, aby se v něm jeho obyvatelé cítili jako doma, když už to doma nejde. Chtějí lidem ubytovaným v domově dopřát prostor, kde mohou dál vést svůj život tak, jak byli zvyklí. Jen s podporou, kterou již potřebují. Jako zásadní vnímají potřebu obyvatel zažívat důstojnou péči respektující jejich soukromí a zároveň se vedle příjemného a komfortního prostředí necítit osaměle,“ doplnila Květa Kellerová, ředitelka Diakonie Svitavy.

Celkový rozpočet projektu přesahuje 120 milionů korun. Výstavba byla podpořena dotací Ministerstva práce a sociálních věcí, finanční pomocí Pardubického kraje a řadou církevních i individuálních dárců. 

Kateřina Kotasová

Přidáváme zajímavý rozhovor pro Diakonii ČR s Květou Kellerovou, ředitelkou Diakonie Svitavy a vedoucí Domova pro seniory ve Vendolí.

Jaké tři nejdůležitější milníky vidíte na cestě, kterou jste od počátku v roce 2018 ušli?

Prvním milníkem byla podpora našeho sboru ve Svitavách. Druhý milník vidím v podpoře od ústředí Diakonie. Třetím milníkem pak byla dotace od Ministerstva práce a sociální věcí, bez které bychom nezačali stavět. S tou to bylo nejnapínavější. Věděli jsme, že ministerstvo chystá dotační výzvu. Všichni nám to potvrzovali. V ruce jsme drželi projekt se stavebním povolením. Čekali jsme pouze na přiznání dotace. Jenomže ministerstvo nezvládlo administraci výzvy dotáhnut do konce. Peníze nasměrovalo do oblasti, která byla jednoduší na celkovou administraci: šlo o nákupy elektroaut do sociálních služeb. Takže naše spřátelené organizace na Svitavsku nakupovaly elektroauta v počtech, o kterých uznávaly, že jsou přestřelené, a my jsme se ocitli na mrtvém bodě. Nejprve mě přepadl pocit zmaru. Potom jsem dospěla k jistému smíření, že po mnoha letech intenzivní práce se možná zastavíme pod vrcholem, stavět nezačneme a projekt opustíme – a že to tak asi má být. Podle všeho to tak být ale nemělo. Další rok ministerstvo slibovanou dotační výzvu vyhlásilo, náš projekt uspěl, a nyní můžeme říct, že jsme v cíli první etapy – a vlastně na novém, daleko důležitějším startu. Domov ve Vendolí konečně začne sloužit klientům a jejich rodinám. Věřím, že kromě hezké moderní stavby poskytneme lidem dobrou péči, najdou u nás bezpečí a nový domov, ve kterém jim bude dobře.

Kdy přijmete první klienty?

V prosinci jsme uspořádali velikou akci nazvanou Dny pootevřených dveří. Přišlo tolik lidí, kolik jsme vůbec nečekali. Mezi nimi byli i žadatelé se svými rodinami. Prvních dvacet obyvatel, těch nejvíce sociálně potřebných, už máme vybraných. Domov máme rozdělený na dvě domácnosti. Každou tvoří deset jednolůžkových pokojů s vlastní koupelnou. Z pokojů se vchází do společného obývacího prostoru. Do první domácnosti nastoupí prvních deset obyvatel v únoru, do druhé domácnosti deset obyvatel v březnu. Rádi bychom, aby si zde obyvatelé zvykali postupně a byl čas se každému individuálně věnovat.  

Vedoucí domova budete Vy. Počítala jste s tím od začátku?

Když jsme žádali o podporu Diakonii, sešli jsme se s jejím vedením a oni nám jasně řekli, že projekt stavby se jim líbí a věří mu. Zároveň nám také řekli, že postavit domov je jedna věc, a zajistit jeho trvalý provoz tak, aby služby byly skutečně kvalitní a Diakonie se za ně mohla postavit, je věc druhá. Já od počátku chtěla v domově pracovat. Nečinilo mi tedy potíž vzít na sebe odpovědnost a zavázat se, že ho povedu. Ke svému původními právnímu vzdělání jsem si doplnila obor řízení sociálních a zdravotnických organizací. Když do něčeho dáváte veškerou energii, tak přece nemůžete odejít, když začíná ta hlavní práce, totiž péče o klienty. Moc se na ni těším.

Dovedete pojmenovat tři výrazné nové zkušenosti, které jste za dobu práce na domově ve Vendolí nabrala?

Jen tři? Když si vezmete, že na počátku jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme, tak jsme vlastně s každým krokem nabírali nové zkušenosti. Pořád jsme se učili! Jednání s úřady, se zástupci stavební firmy. Dozvěděla jsem se spoustu technických a stavebních informací. S těmi nám obrovsky pomáhal pan architekt Radim Oblouk. Celému projektu se velmi věnoval. Pracoval i nad rámec běžných úkolů architekta. Hodně problémů řešil za nás. Věděl, že do některých specifických úkolů nikdy nepronikneme. Zároveň tu možnost být u stavby od začátku do konce vnímám jako jedinečnou příležitost. Hodně věcí jsem se díky tomu naučila.

Také jsem se posunula ve schopnosti vzít na sebe zodpovědnost. Ze začátku to pro mě nebylo snadné. Měla jsem pocit, že o všem nás musí rozhodovat víc a snažila jsem se ujišťovat, že i ostatní s rozhodnutím souhlasí. To ale nešlo. Každý kontrolní den na stavbě znamenal několik rozhodnutí a na diskusi s ostatními nebyl čas. Musíte rozhodnout tady a teď a převzít za své rozhodnutí zodpovědnost

Známe slavnou větu: „Kdybych to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil.“ Řekla jste si někdy Vy sama: „Kdybych to byla bývala věděla, tak bych se do toho nikdy nepustila?“

Neřekla, nikdy. V úplných začátcích jsme se byli podívat v již zmiňované Nosislavi, kde místní sbor s Diakonií otevřel chráněné bydlení. Vyprávěli nám, jaké to bylo chráněné bydlení stavět. Tehdejší Nosislavský farář Ondřej Macek nás upozornil, ať počítáme s tím, že stejně jako oni i my budeme strašně často na dně. Že nás čeká spousta probdělých nocí a hodně chvil vyčerpání, ale že nakonec nebudeme litovat. Bylo fajn hned na začátku vědět, že krize budou a nevyhneme se jim. I při tom největším tápání jsme ovšem vždy měli kolem sebe lidi, kteří nás podporovali. To dodá energii. Nesmím zapomenout ani na společenství dárců, kteří nás podpořili a stále podporují třeba i jen drobnými finančními částkami. Každá koruna se počítá. A kromě toho je pro nás vzkazem od dárce, že náš projekt má smysl. Díky široké podpoře jak z církve, tak z řad veřejnosti jsme měli zpětnou vazbu, že máme pokračovat. Mám radost, že v únoru přivítáme první klienty.

A jaký je příběh stromu ve vstupní hale?

Na kraji jedné zahrady stál strom. Vysoký, rozložitý, silný. Jeho kořeny pevně držely v zemi, větve se natahovaly k nebi. Roky kolem něj plynuly, byl svědkem smíchu i ticha, letních bouří i zimních mrazů. Stál tam jako strážce – nehybný, ale plný života.

Pak však přišel den, kdy se stal nebezpečným. Rostl příliš blízko domu, jeho mohutný kmen představoval velké riziko. Když padlo rozhodnutí pokácet ho, nebylo to snadné. Nebyl nemocný, nescházel silou, a přesto musel odejít.

Ale někdy i to, co se zdá jako konec, umožňuje nový začátek.

Nebylo mu souzeno skončit jako obyčejné dřevo. Lidé, kteří věřili v jeho sílu, se rozhodli dát mu nový smysl. Opatrně ho skáceli, aby se nepoškodil, a pak ho uložili k odpočinku u kostela ve Vendolí. Tam ležel tři čtvrtě roku, chráněný a opracovaný. Jeho dřevo zrálo, přizpůsobovalo se nové roli. Čekal na svůj nový úkol.

Už nadešel jeho čas.

Dnes stojí uprostřed vstupní haly Domova pro seniory ve Vendolí. Už nepouští své kořeny do země, ale podpírá střechu nového domova. Jeho kmen nese váhu budoucnosti, jeho síla dává domu stabilitu. Zůstal majestátní – i když v jiné podobě. Stal se symbolem.

Symbolem dlouhověkosti, protože i po desetiletích života neskončil, ale pokračuje dál.

Symbolem bezpečí, protože tak jako kdysi chránil zahradu, dnes chrání ty, kteří v domově najdou svůj pokoj.

Symbolem toho, že život se proměňuje a my dopředu neznáme jeho podoby.