SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI (69. DÍL): Robert Antonín

Profesor Robert Antonín je český historik a medievista, který se narodil ve Svitavách a je absolventem svitavského gymnázia. Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, přičemž se odborně zaměřuje na české a středoevropské dějiny vrcholného středověku, zejména na období vlády Přemyslovců a Lucemburků. V současné době působí jako profesor středověkých dějin na Katedře historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity, kterou již sedmým rokem vede ve funkci děkana. Je autorem řady odborných publikací, popularizačních textů a podílí se na několika výzkumných projektech zaměřených na proměny středověké společnosti a středověkou historiografii.

Vážený pane profesore, jako rodáka ze Svitav bych se Vás nejprve rád zeptal, zda tu máte nějaké oblíbené místo, které má pro Vás osobní nebo symbolický význam.

„Ve Svitavách jsem se sice narodil, ale podstatnou část dětství prožil v nedaleké Březové nad Svitavou. Do Svitav jsem se vlastně intenzivně vrátil až v období, kdy jsem studoval na místním gymnáziu. To je určitě jedním z těch míst, kam se rád vracím. Jinak bych patrně nemluvil o místech spojených přímo s městem, ale se zdejším krajem jako takovým. Jako kluk jsem trávil hodně času hlavně v lesích v takovém zapomenutém kousku země mezi Březovou, Banínem a Hradcem nad Svitavou, kde dřív stála po válce opuštěná vesnice Muzlov. Tam se rád čas od času podívám i dnes.“

Změnily se podle Vás Svitavy hodně od doby, kdy jste tu vyrůstal? Je něco, co Vás dnes na Svitavách obzvlášť těší?

„Přiznám se, že do Svitav samotných se moc často nedostanu, ale samozřejmě vnímám řadu změn, které jsou dnes v České republice viditelné ve všech městech obdobné velikosti. Původní jádra místního „trhu“ se přesunula z center měst, mnohdy zajímavých historických náměstí, do jejich okrajových částí, kde vyrostla plejáda supermarketů atp. Nejde přitom pouze o ekonomický aspekt této změn – trh byl a je místem, kde se lidé setkávají, komunikují spolu a prostřednictvím této komunikace, ať již je sebevíc banální, dochází k neuvědomělému vytváření sociálního smíru, kolektivní identity i sebeidentifikace s místem, kde komunikující společenství žije. Vytlačením těchto aktivit na okraj sídel tak ztrácí původní instituce města, která tu s námi je od středověku, a spolu s ní i lokální městská komunita, část svého opodstatnění. Jde o proces, který se samozřejmě netýká jen Svitav. 
Možná vás překvapí, když teď neřeknu, že to vnímám jako něco špatného. Je to prostě tak, jak to je. Dynamika vývoje lidské společnosti se neohlíží na sentiment „přešlých časů“ – i díky tomu jsme se jako homo sapiens stali úspěšně přežívajícím živočišným druhem. Situaci je třeba vnímat jako příležitost k tomu, jak opuštěná městská centra „naplnit“ novým obsahem, který jim může navracet jejich původní roli při utváření pocitu sounáležitosti jejich obyvatel. I ten totiž jako homo sapiens potřebujeme k přežití, konzum nepostačí nadlouho. Samozřejmě tím narážím i na práci kulturních, paměťových a vzdělávacích institucí. Je to vlastně naše práce. I proto jsem rád mimo jiné za aktivity svitavského muzea, na kterých jsem se mohl díky výstavě „Expedice středověk“ alespoň trochu podílet.“

Co Vás přivedlo ke studiu historie? Existuje něco nebo někdo, kdo Vás v tomto směru ovlivnil zásadním způsobem? 

„Rád jsem četl, rád jsem poslouchal a rád jsem psal. To bylo, myslím základní východisko. Současně jsem měl štěstí na učitele dějepisu a dalších humanitních předmětů na základní škole ve Březové a následně i zde na svitavském gymnáziu. Ve Březové to byla paní učitelka Bohuslava Zelená a na gymplu hlavně Vláďa Velešík a Ivana Pavlišová. Na Masarykově univerzitě, kde jsem následně studoval, jsem se díky osobnímu příkladu profesorů Jaroslava Mezníka, Josefa Války, Martina Wihody a zejména Libora Jana rozhodl pro středověk. Nikdy jsem nelitoval.
Spolu s tím se na volbě oboru, kterému se dosud věnuji, podepsala vášeň pro dobrodružné příběhy. Být historikem, pokud to děláte poctivě, je totiž velice napínavá zábava, kterou lze do určité míry přirovnat k práci detektiva. Na základě pramenů odhalujete světy lidí žijících před stovkami let, a i když se může zdát, že vše bylo už vybádáno, vždycky vás něco překvapí. V současné době mě u této práce drží i ta skutečnost, že historii považuji za jednu ze strategických věd pro udržení naší civilizace v chodu. Člověk se sice z minulosti nikdy nepoučil, kdo ji ale zná, je lépe připraven na budoucnost.“

Specializujete se na dějiny středověku, zejména na období pozdních Přemyslovců. To mimo jiné předpokládá skvělou znalost latiny, němčiny a paleografie. Co Vás na této epoše přitahuje nejvíce?

„Na počátku mého zájmu o tuto epochu byla prostá naivní romantická představa spojená s nadšením z dobrodružného světa rytířů, se kterou jsem se setkával v románech Ludmily Vaňkové. Lhal bych, kdybych řekl, že mi z ní trochu nezůstalo… Současně ale platí, že doba posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků, tedy období třináctého století až první třetiny století čtrnáctého, představuje v našem geografickém prostoru vzrušující epochu dynamického rozvoje všech odvětví lidské činnosti. Nejde pouze o to, že se Přemysla Otakar II. a následně jeho syn Václav II. stali jedněmi z nejmocnějších evropských panovníků. Ta doba je zajímavá zejména tím, že vše, co zažíváme dnes, se dělo, v kvalitativně jiné míře i tehdy: dynamika hospodářského rozvoje, vznik nových sociálních vrstev, celkový kulturní rozvoj, osidlování země – vždyť právě tehdy byly založeny i Svitavy, nové formy peněžní směny atd. atd. Prostě celospolečenská transformace jako vyšitá, včetně prvních ekologických krizí, jakkoli spíše lokálního charakteru. Zajímá mě sledovat, co tyto procesy vyvolaly a srovnávat je s dnešní situací. Přijdete na to, že – s trochou nadsázky – lidstvo řeší stále stejné problémy, … jen jsme se naučili zabíjet víc lidí najednou.“

Jste také děkanem Filozofické univerzity Ostravské univerzity. Jak se Vám daří skloubit práci akademického funkcionáře a vědeckého pracovníka?

„Těžko a často se to nedaří, alespoň ne tak, jak bych chtěl. Jako děkan jsem měl vždycky štěstí na lidi, se kterými jsem ve vedení fakulty spolupracoval, bez nich to nejde a bez schopnosti důvěřovat a delegovat taky ne. Vedení fakulty je vždycky týmovou prací. Jako historik jsem měl a doposud mám výhodu v tom, že toho moc nenaspím… Současně se snažím všechno, co dělám, dělat s určitým nadhledem nad sebou samým. Ono totiž vždycky nakonec všechno nějak dopadne, a když člověk sám sebe bere moc vážně, nedopadne to dobře.“

Když jsem Vás poprvé oslovil se žádostí o spolupráci na aktuální výstavě svitavského muzea Expedice středověk, nezaváhal jste s kladnou odpovědí ani vteřinu. Byla to pro nás velká čest, co však znamenala příprava textů o středověkých Svitavách a spolupráce s námi pro Vás?

„No, byla to čest především pro mě, že jste si s tímto úkolem na mě vzpomenuli. Já se psaním doprovodných textů k výstavě skvěle bavil. A bavil jsem se mimo jiné proto, že pro mě byla řada věcí nových. Vždy jsem měl tendenci zabývat se spíše obecnějšími tématy – celospolečenská transformace, otázky legitimity panovnické moci atp. Tady jsem měl před sebou práci na sondě do dějin místa, se kterým mám spojeno dětství a mládí. A najednou vidíte, že ty „malé příběhy“ poměrně dobře zapadají do obecnějšího kontextu historického vývoje, který už znáte. No prostě, bylo to fajn.“

Když se dnes podíváte na Svitavy jako historik – co byste lidem poradil, aby si ve městě víc všímali?

„Necítím se být někým, kdo by měl dávat lidem jakékoli rady. Přál bych si, abychom si jako lidé nejen ve městech všímali především více ostatních lidí a jejich potřeb, a nehleděli jsme všichni pořád jen sami na sebe. Město, to totiž nejsou jen ulice, náměstí, domy, pamětní desky. Město, to jsou, a již od středověku byli, především lidé! Komunita, která dává smysl prostoru, jenž obývá. Člověk vyhrával každodenní souboj o přežití svého druhu díky vícero schopnostem. Jednou z těch zásadních byla a je schopnost kooperace, schopnost domluvit se navzájem a díky daru představivosti, díky které si homo sapiens podmanil budoucnost, směřovat k naplnění idejí přesahujících partikulární zájmy jednotlivců. Tato schopnost se však vytrácí. Dialog je střídán souboji neslučitelných stanovisek, a to je skutečná hrozba pro lidstvo jako takové.“

Máte pro mladé lidi ze Svitav nějaký vzkaz nebo radu, pokud by se chtěli věnovat historii nebo akademické dráze?

„Nikdy nevěřte bezmála padesátiletým profesorům, když vám chtějí dávat rady, a buďte sami sebou.“

Ptal se: Hynek Stříteský

vložila: Kateřina Kotasová