SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI (64. DÍL): LIBOR SYCHRA
Lidé nejen ve Svitavách ho znají z několika rolí: je primářem oddělení otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku (zkráceně ORL) ve Svitavské nemocnici, organizátorem úspěšných lékařských demonstračních kurzů a seminářů, sportovcem a také cestovatelem. Dnes devětašedesátiletý svitavský rodák Libor Sychra pochází z rodiny lékaře, takže se dalo předpokládat, že po maturitě na místním gymnáziu jeho kroky povedou ke studiu medicíny. Od mládí sportoval, věnoval se zejména atletice a cyklistice. A Svitavám, medicíně i sportu zůstal věrný dodnes. Přesto je světákem. Medicína i jeho koníčky ho zavály do světa. A za hranicemi města jsou známé i jeho kurzy a semináře. Pojďme si s ním o těch jeho rolích popovídat.
Jak vzpomínáte na dobu středoškolského studia?
„Gymnázium jsem dokončil v roce 1975. Ač v období tvrdé normalizace, vzpomínám na čtyři roky na gymplu rád a nejen proto, že jsme tehdy byli mladí. Až na pár ředitelských důtek jsme prošli gymnáziem bez větších problémů. Měli jsme štěstí na profesory, na třídního profesora Zdeňka Stodolu a na spolužáky, se kterými se dodnes scházíme a jezdíme spolu na školní výlety, tak jako v době studií. Myslím, že jsme dostali velmi dobré všeobecné vzdělání, což se mimo jiné ukázalo při přijímacích zkouškách na vysoké školy i při dalším studiu.“
Bylo už na gymnáziu jisté, kam budete směřovat po maturitě?
„Jsem z lékařské rodiny, můj tatínek byl lékařem v nemocnici ve Svitavách. Často jsem za ním chodil do práce, nosíval jsem mu do práce na službu večeře, takže nemocniční prostředí jsem znal od dětství. Když jsem začal v mládí sportovat, nevyhnula se mi různá zranění a tak jsem potom chodil do nemocnice i jako pacient. Rodinné prostředí a spojení sportu a medicíny bylo asi tím hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl pro studium na lékařské fakultě. Medicínu jsem studoval na Lékařské fakultě univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně v létech 1975–1981. Dnes je to Masarykova univerzita. Tehdejší a dnešní studium a úroveň medicíny se nedá srovnávat, ale je to hezké povolání a jak říká klasik – mě to baví.“
A proč jste se rozhodl pro otorinolaryngologii, tedy ORL?
„Chtěl jsem původně dělat obor sportovní medicína, pak jsem si myslel, že bych mohl být sportovcům užitečnější jako ortoped, rychle jim léčit různá zranění, jezdit s nimi na závody, na zápasy, viděl jsem v tom možnost, jak se dostat třeba i do zahraničí… což tehdy normálně nešlo, ale to byla dost naivní představa. Navíc ve Svitavách ortopedické oddělení nebylo. A protože jsem se chtěl vrátit do Svitav, tak jsem zakotvil na ORL, kde bylo tehdy zrovna volné místo a v roce 1981 jsem zde nastoupil. Přiznám se, že když jsem dělal na škole zkoušku z ORL, tak mě ve snu nenapadlo, že bych si mohl vybrat ORL jako svůj obor. Otorinolaryngologie mi nepřišla nijak atraktivní, ale postupně jsem poznal, že ORL je široký obor. Je to hlavně operační obor, kde se většinou operuje na malém prostoru, kde je místo sotva pro jednoho operatéra, vyžaduje pečlivost a soustředění. Třeba při operacích ucha se pohybujete v prostoru asi 1 cm3 a operace trvá 3 hodiny, někdy i déle. Rozsah operačních výkonů jsme postupně rozšiřovali, začali jsme dělat třeba operace štítné žlázy, které se dříve dělaly na chirurgii. Kromě operací se v rámci ORL oboru věnujeme například poruchám polykání, závratím, potížím v ORL oblasti spojených s refluxní chorobou žaludku a jícnu, chrápání a poruchám dýchání ve spánku v rámci spánkové medicíny, nedoslýchavosti a přidělování sluchadel. Specializační obor foniatrie se věnuje mimo jiné poruchám hlasu a řeči a spolupracuje úzce s logopedií. A děti, to jsou naši stálí pacienti – nosní mandle, záněty středouší, rýma a kašel, poruchy dýchání ve spánku… Není malých oborů.“
Jak lze porovnat dobu tehdy a teď z hlediska medicínského právě v oboru ORL?
„Měl jsem možnost jezdit po stážích a kurzech v rámci republiky a byl jsem také dvakrát na stáži v zahraničí, měsíc ve Švýcarsku a 3 měsíce ve Francii. Bylo to po listopadu 89. Ne že by tam úroveň a znalost medicíny byla na výrazně vyšší úrovni než u nás, jak jsme si tehdy mohli myslet, ale viděl jsem rozdíly v celkovém náhledu na medicínu, v interpersonálních vztazích, vztahu pacient – lékař. A nebylo to tam vždy lepší než u nás. Ale byl tam vidět úplně jiný náhled společnosti na individuální zdraví, využívání zdravotního systému jako celku a v myšlení lidí. Zásadní rozdíl byl tehdy v přístrojové technice. Mikroskopy, endoskopy, diagnostické přístroje… Ale to už doháníme a i přes stálé finanční limity a omezení je naše dnešní přístrojové vybavení i na ORL ve Svitavách na úrovni, za kterou se nemusíme stydět.“
Jak se stane lékař primářem a co ta pozice obnáší?
„Do funkce primáře ORL oddělení jsem nastoupil v září 1989. Tehdejší primář chtěl odejít do důchodu a já jsem byl tehdy na oddělení jediný, kdo měl tzv. 2. atestaci opravňující vykonávat funkci primáře. V začátcích bylo mojí první snahou získat nové lékaře na oddělení. Dalším úkolem bylo sehnat nové přístrojové vybavení. Primář by měl dát oddělení nějaký směr, zaměření a cíl, kam se má oddělení ubírat. Museli jsme zachytit nové trendy v ORL oboru, začala se rozvíjen endoskopická chirurgie nosu a vedlejších nosních dutin a byli jsme jedním z prvních oddělení v republice, kde se začaly v r. 1994 provádět endoskopické operace nosních mandlí u dětí. Řešení organizačních a technických problémů je na denním pořádku a k tomu personální problémy, které bývají často horší než problémy odborné, technické a organizační.“
S jakými problémy nejčastěji vyhledávají pacienti ORL?
„ORL je otorinolaryngologie, tedy ušní, nosní a krční. A chirurgie hlavy a krku. Z toho plyne, s čím za námi pacienti chodí. Bolesti uší, hlavně děti se středoušními záněty, nedoslýchavost dětí a dospělých, rýmy, záněty dutin, bolesti v krku, angíny, v poslední době čím dál častější potíže spojené s refluxní chorobou, chrápání atd. Je toho hodně. Stejné problémy řeším i v mé ORL ambulanci, kterou provozuji mimo nemocnici už od roku 2002.“
Jak je to s Vámi organizovanými demonstračními kurzy a semináři?
„Jako mladí lékaři jsme jezdili na různé odborné kurzy na ORL kliniky po celé republice. Když jeden takový kurz zaměřený na operace středního ucha skončil, domluvil jsem se s kamarádem z dětské ORL kliniky v Brně, že by bylo dobré, aby kurz pokračoval dál a že bychom mohli tento kurz pořádat u nás ve Svitavách. Impuls k tomu dal i nákup nového, v té době už špičkového operačního mikroskopu na naše ORL oddělení. A od té doby tyto kurzy pořádáme pravidelně, letos na jaře to bude již 18. ročník. Kurz pořádáme ve spolupráci s ORL klinikami z Pardubic, Hradce Králové, Brna a Olomouce. Je určen pro všechny lékaře zabývající se léčbou a operacemi chronického středoušního zánětu. Do nedávné doby to byl jediný operační kurz v republice věnující se této problematice. Dalším kurzem, který jsme začali pořádat v r. 2014, je kurz Plastiky boltců. Letos na podzim to bude již 11. ročník. Podobný kurz se jinde u nás nepořádá.“
Celý život se věnujete také sportu…
„V mládí jsem hodně sportoval, dělal jsem atletiku a závodil za svitavský oddíl atletiky. Tam jsme trénovali všestranně, všechny disciplíny, takže jsem vlastně začínal jako vícebojař. Už jako žák jsem v roce 1970 vyhrál mistrovství republiky ve čtyřboji. Na závodech nebylo neobvyklé, že po odběhnutí 100 m jsem šel házet diskem a potom skákat do dálky. Jako běžce mě trénoval tehdy nový svitavský trenér Jiří Brýdl. Věnoval jsem se sprintům až do 400 metrů. A vozil jsem tehdy i medaile ze závodů z mistrovství republiky. Na gymnáziu byl naším sportem basketbal. A když jsem skončil se závodní atletikou, začal jsem se více věnovat cyklistice a v zimě lyžím. Se svitavskými atlety jsme běhali Krkonošskou 70. Zúčastnil jsem se několikrát i neoficiálního mistrovství světa doktorů v běhu na lyžích v německém Oberammergau v rámci závodů Worldloppet König Ludwig Lauf. K tomu mám rád i sjezdové lyžování. A také jsme chtěli v roce 2020 uspořádat ve Svitavách atletické mistrovství republiky doktorů a zdravotníků. Stadión máme krásný, už to bylo všechno zařízené, ale přišel do toho covid a tak jsme to museli na poslední chvíli zrušit. Škoda. Pak už jsme se k tomu znovu nedostali.“
Tak ještě zpět k té cyklistice. Jste duší Medical Cyklo cup. Organizujete ho jen pro zdravotníky?
„Medical Cyklo Cup pořádáme od roku 2000. Prvního ročníku se zúčastnilo jen pár závodníků, ale postupně se závod rozrostl, takže nyní se závodů účastní asi 50 až 70 závodníků. Závod je určen pro všechny pracovníky ve zdravotnictví, a to bez ohledu na práci a tituly. Ale máme i kategorii hosté pro nezdravotníky a kategorii pro děti do 15 roků. Trasa závodu vedla léta ze Svitav na hrad Svojanov, nyní závod končí v penzionu Otakar v Hamrech. Jezdí se přes Hradec nad Svitavou, Radiměř, Rohoznou a závod má nyní 22 900 metrů. Věnuji se také rekreační cyklistice, s přáteli jsme takto na kolech projeli už řádný kus naší země.“
Milovníci cestování zaznamenali také další Vaše hobby. Cestování. Kdy jste se začal dostávat do světa?
„Cestuji rád. Na svoji první velkou cestu jsem se vydal v roce 1981, a to do Francie. Autostopem, na devizový příslib a s 320 dolary na 3 týdny. Zhubnul jsem tehdy 9 kg. Zázrak byl, že se mi to v té době podařilo uskutečnit, a to s čerstvým diplomem z lékařské fakulty v kapse. To byla od soudruhů odvaha mě tam pustit. Po listopadu 89 jsme začali jezdit po různých evropských městech, pak Egypt, plavba po Nilu a pyramidy. A taky cestování po Mexiku a mayská kultura. Jihoafrická republika a Krugerův národní park, Čína, turisticky atraktivní, Vietnam, Kambodža a Angkor Vat. Pak jsme si splnili dětský sen o Zlaté horečce a jeli jsme za zlatem po stopách Zlaté horečky na Aljašku. A taky východní a západní pobřeží USA. No a vloni Himaláje a další sen a olympiáda v Paříži 2024. A bylo toho ještě víc.“
Co je lákavého na Himalájích?
„Hory mě vždycky bavily. Četl jsem knížky o horách, výstupech na osmitisícovky a na Everest. Bylo to pěkné čtení, ale vidět to tak na vlastní oči. Bylo to dávné přání a sen, který se mi vloni podařilo uskutečnit. Měl jsem z toho docela strach, jestli to ještě zvládnu. Ale nebylo to nakonec tak náročné, jak jsem si myslel. Něco jsme nachodili předem v rámci tréninku u nás. I na chůzi si totiž musíte zvyknout a natrénovat ji. Je to úplně jiný pohyb než běh. Měli jsme dobrou postupnou aklimatizaci, takže výšky jsme všichni zvládli bez větších problémů. Nejvyšší výstup byl na Kala Pathar 5650 m. V nižších výškách krásně kvetoucí rododendrony. A Everest, Lhotse, Makalu a Cho Oyu jsme viděli na vlastní oči. Nádhera.“
Předpokládám, že se vždy rád vracíte do Svitav. Co pro Vás Svitavy znamenají?
„Ve Svitavách jsem se narodil, celý život pracoval a myslím, že Svitavy jsou dobré místo k žití a bydlení. Kdo rád tráví aktivně volný čas a sportuje, tomu se zde žije dobře. Ne nadarmo byly Svitavy vyhlášeny v roce 2015 evropským městem sportu. Po listopadu 1989 prošly velkou přeměnou. Rekonstrukce náměstí, nová sportovní hala Na Střelnici, nový stadion a tartanová dráha, ten mám jen kousek od domu a chodím si tam občas zaběhat a zacvičit, rekonstrukce parku Jana Palacha – to bylo řečí, když se kácel první strom a jaké je to teď krásné místo pro vycházky a odpočinek. Měl jsem nedávno možnost vidět zrestaurovanou část interiéru Langerovy vily. Nádherná budova. A Vodárenský les – tam se také chodím občas proběhnout. Těším se na zrekonstruovaný plavecký bazén. A když to jde, tak vezmu kolo a jedu se projet po okolí Svitav, které je mimochodem také velmi pěkné.“
Děkujeme za rozhovor. Ptal se: Milan Báča
Vložila: Petra Soukupová