SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI - 33. DÍL - PETR PATOČKA

Lékař Petr Patočka se vlastně chtěl stát biologem, to osud ho postrčil ke studiu medicíny. Jako vojenský lékař absolvoval mise v zahraničí, v Bosně, v Kuvajtu a v Iráku. Jak na svou práci v zahraničí vzpomíná? Která mise byla nejvíce náročná? A jak si užívá své současné působení coby obvodní lékař?

Váš zájem se po maturitě na svitavském gymnáziu upnul hned ke studiu medicíny?
„Na zdejším gymnáziu jsem maturoval v roce 1986, o studiu medicíny jsem vlastně neuvažoval. Bavila mě biologie a chtěl jsem původně pokračovat na vysoké škole s biologickým zaměřením. Uvažoval jsem o molekulární biologii a genetice. Vojenská medicína v Hradci Králové byla vlastně taková úniková alternativa. Nakonec ale dopadlo vše jinak, protože termíny přijímacích zkoušek byly vypsány na obou školách ve stejný den a náhradní nebyly, takže jsem jel do školy, u níž byla větší  šance dostat se opravdu ke studiu. No a tak se ze mě neplánovaně stal vojenský lékař. Tím pádem jsem ani nemusel řešit své medicínské zaměření, protože naprostá většina absolventů Vojenské lékařské akademie musela tehdy dělat po promoci atestaci ze všeobecného lékařství.“

Takže Hippokratova přísaha a bezprostředně po ní následoval odchod do zahraničí?
„Ne, po atestaci jsem nastoupil jako lékař na Vojenské gymnázium v Moravské Třebové. Moje první mise byla v letech 2000-2001, a to Bosna. Prakticky jsem ani nevěděl, co přesně od mise očekávat, bral jsem to jako novou životní zkušenost. Naše základna byla umístěna ve vesnici Donja Ljubija, blízko města Prijedor. Byla to vlastně jediná z mých misí, kde jsme pravidelně ošetřovali i místní obyvatele. Setkal jsem se s obrazem země rozbité několikaletým konfliktem, s rozstřílenými vesnicemi.
Odnesl jsem si odtud podvědomý návyk, že nesmím chodit mimo zpevněnou komunikaci. V Bosně bylo v té době spoustu nevybuchlých nástražných min a umřelo tam i několik vojáků, kteří na ně šlápli, naštěstí však ne českých. Takže jsem po návratu domů třeba na procházce v parku zjistil, že přesně kopíruji cestičku, i když ostatní jdou přes trávu...“

Říkáte, že jste v Bosně ošetřovali i místní obyvatele. Vzpomenete si po těch letech na nějaký konkrétní případ?
„Většinou celkem běžné věci, nachlazení, úrazy. Ošetřovali jsme ale i střepinové poranění, právě po výbuchu miny – výbuch způsobila koza nebo ovce a pán dostal střepinou do nohy – a měl veliké štěstí, bylo to jen povrchové poranění. Obrovské potíže měli místní obyvatelé se svými zuby, neboť po celou dobu válečného konfliktu si je nemohli nechat ošetřit, navíc k zubaři se většinou nedostali, navíc jejich špatná strava… Po našem vojenském zubařovi obvykle chtěli zuby hned vytrhnout, protože nevěděli, kdy se znovu dostanou k nějakému rozumnému ošetření. A nebyli to pouze starší, ale i mladí lidé a také ženy.“

To byla Bosna, ale po několika letech jste opět zamířil za hranice.
„Moje druhá mise byla v letech 2002-2003 v Kuvajtu, kde jsem byl s kontingentem naší chemické jednotky. Byla to mise náročná jak fyzicky, tak i psychicky. Několikrát se totiž měnil cíl a účel našeho působení. Vzhledem k tomu, že jsme měli zdravotně zabezpečovat naše i koaliční vojáky v případě napadení chemickými zbraněmi, museli jsme trénovat na ostré nasazení v poušti v protichemických oblecích, mnohdy při teplotách nad 45 stupňů Celsia. A to samozřejmě postupně s prodlužováním doby, kterou jsme v obleku museli strávit.
V průběhu Iraqi freedom jsme pak čekali, kdy a kam budeme nasazeni - to bylo zase velmi náročné psychicky - nevěděli jsme dne ani hodiny, kdy se bude celý kontingent  muset přesunout  na místo eventuálního zásahu. Na hlavní město Kuvajtu v té době dopadlo několik raket, na místa dopadu naši chemici vyjížděli například kvůli detekci chemických zbraní. Naštěstí k opravdovému „použití“ našich chemiků nikdy nedošlo.
V závěru mise jsme pravidelně zajížděli do Iráku, konkrétně do Basry, kde jsme hledali místo pro umístění budoucí české polní nemocnice a také jsme místnímu obyvatelstvu naváželi pitnou vodu. V Iráku byla rozbitá infrastruktura, místní peníze neměly žádnou hodnotu, lidé se nedostali k lékařskému ošetření. Nakonec jsem na této misi strávil  dlouhých 9 měsíců.“

Co bylo nejhorší? Nevědomí, kde budete zítra? Náročný výcvik v horku? Čekání? Nebo ta dlouhá doba pobytu mimo Čechy?
„Asi všechny tyto možnosti a ještě jejich kombinace.“

A pak, Vaší třetí a poslední misí byl Irák.
„Ano, v Iráku jsem byl v roce 2007. Naše vojenská jednotka, v níž jsem působil jako lékař, byla umístěna na rozlehlé základně kolem letiště blízko města Basra. V té době již místní přítomnost spojeneckých vojsk netolerovali. Do Basry se dalo dostat pouze v ozbrojené koloně. Základna byla prakticky každý den ostřelována raketami - naštěstí pro nás naše česká základna byla postižena pouze jednou, když jedna z raket spadla do našeho autoparku. I když se za mého působení nikomu z našich vojáků nic nestalo, považuji tuto misi za nejvíce nebezpečnou z těch, kterých jsem se účastnil.“

Proč?
„Právě proto, že jsme byli ve stálém napětí, kdy přijde další útok. Začaly vždy houkat sirény výstražného systému, což znamenalo, že střela je už ve vzduchu a pak jsme měli jen několik minut na převlečení do neprůstřelné vesty a helmy a přesun do krytu. A toto vše opakovaně třeba i několikrát za den, v noci...“

Trošku klišé, ale co Vám působení v zahraničních misích dalo? Mně to fakt zajímá…
„Kromě nabytých zkušeností i přesvědčení, že se tu máme strašně dobře, a že máme nádhernou zemi, kam se vždy s radostí budu vracet.“

Uvažujete snad o dalším výjezdu za hranice?
„Ne. Protože vše má svůj konec, měla ho i moje vojenská kariéra, před téměř devíti lety jsem z armády odešel. Od roku 2013 pracuji jako obvodní lékař v Hradci nad Svitavou a Radiměři.“

Tedy náhle úplně jiný život.
„ Změna to byla veliká, naprosto se mi změnilo spektrum pacientů i jejich nemocí. Práce obvodního lékaře je medicínsky docela pestrá a někdy dost náročná. Ne snad ani kvůli pacientům, ale hlavně z mého hlediska k přebujelé a  někdy naprosto nesmyslné administrativě. Práce mě ale baví i naplňuje.“

Jste svitavský rodák a zároveň poměrně zcestovalý. Máte Svitavy rád?
„Žiju vlastně celý život ve Svitavách, které mám rád, mám tu rodinu, spoustu známých, kamarádů, spolužáků. Vždy jsem se sem rád vracel. Možná jsem někdy uvažoval o změně působiště, zejména při službě v armádě jsem měl více nabídek, nakonec Svitavy vždy zvítězily.“

A Vaše oblíbené místo?
„Líbí se mi okolní příroda, kam se pravidelně vydávám ať už na kole, pěšky, nebo když to jde, tak třeba na běžkách. Rád chodím k rybníku Rosnička a do okolních lesů, ale i na svitavské náměstí, opravený svitavský stadion. Je skvělé vidět, jak se město mění a podle mého názoru vzkvétá.“ Petra Soukupová