Úvod » O městě » Aktuálně » Novinky » Svitavští světáci - 30. díl - Hana Štulajterová

Svitavští světáci - 30. díl - Hana Štulajterová

17. 3. 2021

Absolventka svitavského gymnázia Hana Štulajterová (rozená Stříteská) vystudovala práva na Karlově univerzitě. Pracovala na ministerstvu financí, v roce 2005 byla vyslána do Bruselu, kde nejdříve působila na Stálém zastoupení ČR při EU (jde o největší diplomatický úřad naší republiky v zahraničí), posléze v Evropské komisi. S manželem, osmiletým Erikem a šestiletou Sárou našli v Bruselu domov, v budoucnu však plánují návrat do Čech.

Vzpomínáte na svá gymnaziální léta? Máte speciální vzpomínku na Davida Šimka?
„Na svitavské gymnázium vzpomínám ráda, poskytlo mi velmi dobrý základ do budoucího života. Myslím si, že naše třída měla štěstí na kvalitní pedagogy a každý z nich mi utkvěl v paměti osobitým způsobem.
David seděl čtyři roky v lavici za mnou, takže vzpomínek, více i méně speciálních, je nepřeberně… David mým tanečním partnerem v tanečních kurzech na začátku našich gymnaziálních let. I přes Davidovu výšku jsme se se všemi tanečními kroky docela dobře „poprali“ a navzájem jsme si ani moc nepošlapali nohy.“

Po gymnáziu jste se vydala studovat práva, čím Vás zlákalo právo?
„Měla jsem jasno, že chci jít studovat do Prahy. Nakonec jsem byla přijata na filozofickou i právnickou fakultu Univerzity Karlovy a volba padla na druhou v pořadí.“

Vaším prvním zaměstnáním byla pozice na ministerstvu financí, co je zábavného na daňové politice?
„V době, kdy jsem nastoupila na ministerstvo financí, se začala státní správa připravovat na vstup České republiky do Evropské unie. A daně byly jednou z oblastí, kterou bylo třeba přizpůsobit unijnímu právu. A to bylo něco nového, co mě lákalo.“

Když přišla nabídka na post v Bruselu, váhala jste, nebo kývla hned? Co obnášela a nyní obnáší Vaše práce?
„Protože jsem několik let před odchodem do Bruselu byla zapojena do agendy Evropské unie na ministerstvu financí, tak jsem částečně věděla, co mám očekávat. O to bylo rozhodování snadnější.
Kromě několika let, kdy jsem působila v Evropské komisi, pracuji v Bruselu na Stálém zastoupení České republiky při Evropské unii. Je to největší zastupitelský úřad ČR v zahraničí a jeho úkolem je hájit zájmy naší země ve vztazích s institucemi Unie. Veškeré předpisy, které přichází z Bruselu, nevznikají jen tak ve vzduchoprázdnu, ale domlouvají se na nich zástupci všech členských států EU, od expertní úrovně až po úroveň ministrů v rámci Rady Evropské unie. A to je v podstatě jádro mé práce, aby při tvorbě daňové legislativy byly co nejvíce zohledněny požadavky a specifika naší země.“

S kým zajímavým jste se v Bruselu setkala?
„Je těžké uvést jeden konkrétní příklad. Moje práce je založena na potkávání se s celou řadou zajímavých lidí z různých koutů Evropy. Určitě je neocenitelné pracovat v takovémto multikulturním prostředí a poznávat, co máme navzájem společného a kde se naopak lišíme.“

Lze popsat nejzajímavější a nejhorší zážitek v Bruselu?
„Jako velmi zajímavé hodnotím období, kdy Česká republika v roce 2009 předsedala Radě Evropské unie. Bylo o tom napsáno již mnoho, ale opravdu se nejedná o klišé, pokud se zdůrazňuje význam, který v té době Česká republika měla. Byli jsme v centru dění a většina rozhodnutí se neobešla bez našeho zapojení. A něco obdobného nás čeká za rok a půl znova a stále platí, že předsedání unijní sedmadvacítce je velkou výzvou pro nás všechny.
Netvrdím, že život v Bruselu je každý den ideální a bez mráčků, ale nějaký nejhorší zážitek se mi těžko hledá. Samozřejmě není jednoduché odloučení od našich blízkých, a v tomto období je to o to obtížnější, ale to je bohužel něco, s čím se musí při životě v zahraničí každý svým způsobem vypořádat.“ 

Nakolik ovlivňuje situaci v Belgii pandemie koronaviru?
„Belgie si zažila těžkou první vlnu pandemie a dokázala se z ní poučit. Počty nakažených během druhé vlny jsou podstatně nižší, ale je pravda, že i přijatá opatření jsou poměrně striktní. Co se Belgii podařilo udržet po celý tento školní rok, je prezenční výuka na prvním stupni a střídavá výuka na druhém. Belgická vláda se několikrát nechala slyšet, že uzavření škol považuje za nejzazší opatření.“

Jak vypadá Váš současný život, jste v Bruselu spokojeni? Umíte si představit případný návrat do Čech?
„Do Česka se určitě vrátíme, o tom není pochyb. Na druhou stranu se do té doby snažíme využít všechny možnosti, které Brusel a Belgie obecně nabízejí. Když nebudu mluvit o posledních dvanácti měsících, které jsou dost atypické, tak Belgie například nabízí řadu možností na různé výlety a navíc je poměrně dobře situovaná pro cestování do okolních zemí. Často jsme proto jezdili do Spojeného království, do Nizozemska nebo do Francie. Každá země má svoje specifika, historii a přírodní zajímavosti, které rádi je poznáváme.  A navíc s dětmi cestování získává úplně jiný rozměr.“

Jedním z Vašich zájmů je právě cestování, kde jste zažila něco výjimečného?
„Cestovali jsme v období, kdy jsme neměli děti, a pokračujeme v tom i nyní s nimi. To nám nabízí zajímavé srovnání. Pamatuji si například, že když jsme s manželem v roce 2010 letěli do USA, měli jsme docela obavy z kontroly při vstupu do země. Nakonec vše proběhlo bez problémů, ale odehrálo se to ve velmi strohé rovině. Když jsme pak později letěli na Floridu s dětmi, dopadlo to tak, že děti dostaly od celníků nějaké mini dárečky a navíc si mohly dát samy vstupní razítka do svých pasů. Takže jsme  zažili zcela odlišný přístup.“

Umějí Vaše děti dobře česky, čtou české knihy, znají krtečka, Červenou karkulku a třeba tvarohové buchty nebo svíčkovou?
„Erik a Sára mají češtinu jako první jazyk. Navštěvují takzvanou Evropskou školu, ve které se nacházejí jazykové sekce všech unijních zemí. Takže je zde česká sekce, stejně jako španělská nebo německá. Část výuky probíhá v rodném jazyce a na část výuky se promíchají všechny jazykové sekce, vytvoří malé skupinky a mají společně třeba angličtinu, francouzštinu nebo zeměpis. Škola má přes tři tisíce žáků a navštěvují ji děti od mateřské školky do maturity. Snaží se zajistit, aby si každý mohl udržet svůj rodný jazyk a tradice, a zároveň stírá jakékoliv národnostní předsudky. Dětem je v podstatě jedno, jestli hrají kopanou nebo na honičku s francouzským klukem či německou holčičkou. A tato multikulturní rozmanitost přispívá k jejich tolerantnosti a rozšiřuje jim obzory.
Škola má i knihovnu s českými knížkami, takže děti se setkávají s českými autory odmalička. Školní jídelna se pokusí čas od času uvařit jídlo tradiční pro konkrétní unijní zemi, ale svíčková uvařená belgickým kuchařem prostě za moc nestojí. O to více jsou pak děti vděčny svým prarodičům, kteří se jim vydatně snaží tyto kulinářské nedostatky vynahradit.“

Už jste si našla čas a navštívila svitavské muzeum, které je tři čtvrtě roku „pod taktovkou“ Vašeho bratra Hynka?
„Bohužel ne, ale moje děti mě plně zastoupily, a z výstavy praček nebo betlému, stejně jako z  dílniček, byly nadšené.“

Ptám se téměř všech světáků: vracíte se do Svitav?
„Navštěvuji své rodiče v nedalekém Ostrém Kameni, jezdím sem ráda, i když z Bruselu to nejde tak často a lehce, jak by si zasloužili. Na Svitavsku jsem prožila dětství a dospívání a s tím to bude navždy spojeno.“

Petra Soukupová