SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI - 29. DÍL - MARIÁN POLÁK
Svitavský rodák, režisér, kameraman a producent Marián Polák, který se poslední dobou specializuje zejména na přírodopisné a vědecko-populární dokumentární filmy, obdržel výroční cenu FITES Trilobit, ceny na festivalech Ekofilm a Naturvision. Za sebou má první celovečerní dokumentární (!) film. Za koprodukční dokument Svět podle termitů získali společně s Janem Hoškem Velkou cenu na Life Sciences Film Festivalu, zvítězili na prestižním festivalu ve finském Vaasa.
Za dokument Živý obraz lepšího světa obdržel výroční cenu FITES Trilobit nebo ceny na festivalech Ekofilm a Naturvision. V loňském roce uvedl v kinech svůj celovečerní distribuční debut zaměřený na dětského diváka Planeta Česko, který v kinech vidělo téměř 100 tisíc diváků. Za film získal dalšího Trilobita, cenu za nejlepší evropský dokument pro děti na MFF ve Zlíně a byl nominován na výroční cenu Český lev v kategorii nejlepší dokumentární film.
Co Vás po maturitě na svitavském gymnáziu zavedlo k filmu a dokumentu?
„Trochu jsem psal, trochu fotil, trochu točil na VHS kameru, trochu dělal hudbu nebo kreslil, ale nic pořádně. Pro studium dokumentu na FAMU to ale byla zřejmě dobrá kombinace zájmů. Kdybych se nedostal přes talentovky, tak bych šel na systematickou biologii.“
Po fakultě jste absolvoval studijní pobyty ve Finsku a Německu.
„Ve Finsku jsem byl v zimě půl roku v rámci programu Erasmus, byla to škola obdobná naší UMPRUM se zaměřením na film a fotku. Naučil jsem se pracovat samostatně, trochu anglicky a hlavně propadl běžkám a sauně :-) V Německu jsem byl na stáži na natáčení netradičního cestopisu o Německu, které právě přijalo euro. To byl cenný vhled do profesionální práce na Západě a také můj křest jako řidiče velkého volkswagenu po zasněžených německých dálnicích, doposud jsem totiž jezdil jen Škodou 105 z Opatova do Svitav :-)“.
Věnujete se dokumentům, scénářům, herectví, režii, co Vás nejvíc naplňuje?
„S tím herectvím to naštěstí není pravda, vystoupení v Planetě Česko byla jen znouzectnost, protože se nepodařilo zafinancovat hrané pasáže, a tak jsme použili záběry z filmu o filmu a dotočili pár spojovacích záběrů. Mě baví a naplňuje, když mohu činnosti střídat, rád dělám i kameramana kolegům na dokumentech, samozřejmě nejšťastnější jsem s kamerou se zvířaty v přírodě. Hůře snáším dlouhé dny u počítače při střihu a asi nejotravnější je administrativně producentská práce.“
Kterého ze svých filmů si ceníte nejvíce a proč?
„Cením si všech filmů, na kterých jsem pracoval, a nemusí to být přímo v roli režiséra. Největší radost mi pak dělá, když se lidé na filmy dívají - ať už v televizi, na internetu nebo ideálně v kině.“
Specializujete se na přírodu. Co Vy na přírodě nejvíce obdivujete?
„Obdivuji tu dokonalou provázanost a pestrost života kolem nás, o které běžný smrtelník neví téměř nic. A jsem šťastný, když se mi ji - i za pomoci odborníků a vědců - podaří natočit a dostat do filmu.“
Točíte i v zahraničí, kde je to pro filmaře nejpříznivější? Kde jste třeba zažil nejdramatičtější moment? A který kout Česka máte pro filmování nejraději?
„Je velmi těžké říct, kde je to v zahraničí ideální pro natáčení, protože situace se neustále mění a záleží, co tam chce člověk točit. Co se natáčení zvířat týká, pak asi stále vedou africké parky, protože tam ta zvířata vidíte, ale v každé zemi je to jiné. Já spíš narážím na problémy třeba s převážením profesionální techniky, místní někdy nechápou, že mám sice podobnou kameru jako BBC, ale nemám jejich rozpočet a podobně… Takže většinou píšu do příletové karty, že jsem učitel, napsat tam filmař/novinář znamená problém. Dramatické momenty člověk vytěsní z paměti, ve výsledném filmu by nemělo být poznat, že jsme měli třeba nějaké problémy při práci. V Česku mám rád celou řadu oblastí, kam se rád vracím a nejraději ty, kde právě něco točím, takže teď vedou Jeseníky. Ale samozřejmě se nejraději vracím domů, takže okolí Opatova vítězí na celé čáře.“
Planeta Česko, celovečerní dokumentární film…
„Mám radost, že ten film i přes nelehký vznik, nedůvěru a velký risk uspěl u diváků. Do kin přišlo sto tisíc lidí, úspěšně se promítal v České televizi na Nový rok a aktuálně je stále dostupný třeba na Netflixu. Téměř všechno by se na něm dalo natočit nebo sestříhat jinak a možná i líp, ale takhle si musíte jako autor zakázat přemýšlet. Ve chvíli, kdy kvůli termínům musíte odevzdat dílo, je prostě hotové. Nejhorší bylo čekat téměř rok, než se po tomto momentu dostal film konečně do kin, a teprve tam se ukázalo, jestli ho lidi přijmou. Mám rád všechny záběry, za každém je nějaká práce, řadu jich točili kolegové. Nejvíc jsem se nadřel s těmi, které ve filmu nejsou, protože se je prostě i přes velkou snahu nepodařilo natočit.“
Planetu Česko jste věnoval svým dcerám, které mají jako téměř všechny naše děti trochu komplikovanější vztah k přírodě než my, jejich rodiče, jež jsme vyrůstali bez mobilů a počítačových her. Jak byste si vlastně jejich vztah k přírodě představoval?
„Mně by stačilo, kdyby byl pro ně trest, že nemohou jít ven, jako to bylo za našeho dětství. Bez toho, že jste rádi venku, si vztah k přírodě nevypěstujete.“
Jsou Svitavy a jejich okolí fotogenické?
„Bezpochyby jsou fotogenické, vždy záleží na úhlu pohledu a oku pozorujícího. Myslím, že největší devízou Svitav je určitá vyváženost a pestrost krajiny, která je obklopuje. Sice tu máme i široširé lány, ale i pěkné úseky lesa, rybníky, řeky…“
K Vašim úspěšným filmům patří Mario, věnovaný dlouholetému pracovníkovi zdejšího DDM. Vzpomínáte na toto natáčení?
„No jo, bohužel na Maria už všichni jenom vzpomínáme. Uvědomuji si, že díky tomu filmečku tu je Mario s námi vlastně pořád. Když člověk točí s lidmi, nemyslí na to, že vlastně konzervuje podobu a názory člověka, který tu jednou nebude. Když si vzpomenu na jakýkoliv den natáčení, tak se prostě musím smát, Mario měl vždycky v zásobě nějaký fór a v očích klukovskou kulišárnu.“
Pro svitavskou kapelu S.U.E. jste složil písničku a zazpíval si s kapelou. Nenakoplo Vás to i k pěvecké kariéře?
„To rozhodně ne, skládání je takový tvůrčí relax, téměř nic na to nepotřebujete a za hodinu může být hotovo. To se s výrobou filmu nedá srovnat. Je to podobný relax, jako jít fotit, výsledek je prakticky hned vidět. Samozřejmě složit něco do šuplíku a jít s tím před lidi je velký rozdíl, jsem rád, že si to občas díky klukům z kapely můžu připomenout :-)“
Ve volném čase se věnujete sportu, účastnil jste se Jizerské padesátky…letos Vás tam také uvidíme?
„Představa filmaře, který leží s doutníkem a sklenou červeného v hromadě knih, je fajn, ale dokumentaristika je fyzicky docela náročná a k tomu mám nějaké zdravotní trable, takže se musím hýbat hlavně preventivně. Běžky jsou láska, Jizerku jsem jel zatím desetkrát, letos bohužel kvůli covidu nevěřím, že se pojede. Tak si ji případně objedu aspoň na tratích okolo Svitav, tedy když vydrží sníh.:-)“
Na čem pracujete nyní? Hovořil jste před časem o hraném projektu pro děti, v jaké je fázi?
„Ano, kromě několika dokumentů, které jsou v různé fázi výroby, chystáme i hraný film pro děti. Myslím, že my dospěláci a filmaři máme vůči nim obrovský dluh, myslíme si, že to jednou za rok vyřeší štědrovečerní pohádka, ale to je strašně málo, navíc většina dětí dnes kouká na úplně jiné příběhy. Je to ale běh na hodně dlouhou trať, pracuji na tom už čtyři roky, vlastně teprve dokončuji scénář a máme za sebou zkušební natáčení na ostrově Elba. Kdyby se podařilo film zafinancovat, tak je naděje, že bychom mohli příští rok točit. Ale já si to vymyslel snad nejsložitěji, jak to jen jde - s dětskými neherci, zvířaty, na moři, v zahraničí, s triky… Ale ono to tak prostě vyplynulo z příběhu. Tak nám držte palce, abychom se za dva roky potkali ve svitavském kině na premiéře..“ Petra Soukupová