SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI - 28. DÍL - Ondřej Vévoda

Šestatřicetiletý Ondřej Vévoda je vedoucím technickým designérem v renomovaném studiu Hangar 13, které se zabývá vývojem počítačových her. Má třináct let zkušeností s vývojem her s otevřeným světem, zaměřuje se na textové a vizuální skriptování. Jeho cesta k vysněné práci nebyla přímočará, vyzkoušel i jiná zaměstnání, pracoval v Anglii i za oceánem.

Prozradíte své zamilované místo v rodném městě?
„Srdeční místo je velice těžké pojmenovat. Samozřejmě mám ve Svitavách svůj rodný dům, ve kterém moje rodina stále bydlí, takže to je má první odpověď. Druhé nejoblíbenější už bohužel neexistuje ve své původní podobě, a to byl bar Libové divadlo. Další oblíbená místa jsou spíše přírodního rázu jako například rybníky a jejich okolí, u kterých jsem strávil dětství, nebo Vodárenský les.“
Studoval jste na fakultě informatiky, nakolik Vás připravila na Vaši budoucí profesi?
„Fakulta informatiky je jednou z mála, jejíž předměty jsou uplatnitelné na trhu práce v podstatě okamžitě, takže mě připravila velice dobře, přestože jsem ji opustil předčasně. Přednášky z programování, 3D grafiky nebo tvorby informačních systémů nejsou jen teoretické, ale jsou často doplněny praktickým procvičováním. Po absolvování těchto a dalších předmětů má člověk dobrý přehled a může poznatky prakticky využít.“

Během svého pobytu v Anglii jste si vyzkoušel práci ve skladu i ve sterilizačním středisku chirurgických nástrojů. Co zajímavého jste přitom objevil?:-)
„Zaměstnání ve skladu mi dalo docela zajímavou a v tu chvíli překvapivou lekci ohledně manuální práce: nedělat víc než stálí zaměstnanci. Nastoupili jsme tam s kamarádem, bylo nám kolem dvaadvaceti let, byli jsme plní energie a toužili jsme podávat co nejlepší výkony. Bylo to náročné vykládání lodních kontejnerů, my pracovali až dvakrát rychleji než ostatní, kteří nám stále říkali: nespěchejte tolik… My se divili, o co jde, však to aspoň bude rychlejší, budou nás mít radši a dají nám další příležitosti. Jenže to se nestalo, po pár týdnech už nás nechtěli. Byl jsem z toho docela zmatený, ale časem mi to došlo: my jsme tam byli dočasně, ostatní tu práci musejí být schopni dělat do konce života, a to s naším nasazením nešlo.
Práce ve sterilizačním středisku mi pomohla především s angličtinou a schopností vycházet s odlišnými kulturami. Byli jsme „na sále“ zavření s rodilými mluvčími i se zahraničními pracovníky, to člověka naučí rozumět i pro nás exotickým přízvukům a tolerovat i velice zvláštní osobnosti a vzorce chování.“
K Vašemu současnému povolání Vás nejspíš vystřelila brigáda hraní online her. Co si pod tím představit?
„Musím říct, že hraní a vývoj počítačových her jsou dvě zcela odlišné věci. Být dobrý v jednom nutně neznamená být dobrý i v tom druhém. Brigáda to však byla zajímavá, zejména pro studenta a nadšeného hráče. Najal si mě manažer české pobočky mezinárodní firmy jako kancelářského asistenta, abych přes den hrál jeho postavu v tehdy velice oblíbené, ale časově náročné hře World of Warcraft. Celé dny jsem bojoval proti ostatním hráčům a snažil se dosáhnout co nejlepšího postavení. Nicméně toto hraní mě nijak nepřipravilo na budoucí povolání designera, pouze zlepšilo mé znalosti a dovednosti v té konkrétní hře.“
Následovala pozice testera v renomované firmě, později pozice scriptera. Co řeší tester, co scripter?
„Tester je výstižně pojmenovaná pozice, testujete: hrajete hru a ve speciálním programu hlásíte všechny chyby, které v ní najdete. Zní to jednoduše, ale je to ne zrovna dobře ohodnocená práce, přitom psychicky náročná, zvlášť když je projekt ještě v plenkách. Problémů je v něm jako máku, všechno se neustále mění a vy nevíte, co jsou chyby a co žádané vlastnosti. Také je to po čase docela nuda. Proto jsem šel co nejdříve na zkušenou mezi scriptery. To jsou designeři se zaměřením na psaní herního kódu ve speciálním jazyce. Tato pozice byla před 13 lety běžná, ale dnes už designeři většinou pracují s jazykem vizuálním, to je v podstatě vytváření grafů.“
Nyní jste technickým designérem, staráte se o své kolegy. Je to náročné? Co Vás na práci nejvíc baví?
„Práce to náročná určitě je, zejména když se blíží nějaký milník a je potřeba uvést hru do co nejlepšího stavu. To se pak dá pracovat i 16 hodin denně 7 dní v týdnu, ale to už je výjimečné. V současné chvíli je náročný spíše fakt, že naše jednotlivé kanceláře v různých zemích jsou propojené více než kdy předtím. Vzhledem k tomu, že v Kalifornii začínají pracovat kolem naší páté hodiny odpolední, je těžké najít společný čas pro komunikaci.
Nejvíc mě baví fakt, že designer je neomezeným vládcem nad hrou. Je jen na něm, jak svou moc využije. Já jsem se stal na té moci tak trochu závislý a pokaždé, když něco vymyslím, naprogramuji do hry a ono to funguje, dostanu malou dávku štěstí. To mě svým způsobem nutí pokračovat dál.“

S Vaší prací se pojilo i pětileté bydlení v USA, v Kalifornii, je to země přívětivá k hrám? A k cizincům?
„Spojené státy jsou spolu s Japonskem v podstatě kolébkou počítačových her, takže jsou pro vývojáře velice přívětivé. Američané jsou přátelští a otevření a něčí původ tam nehraje téměř žádnou roli. Je to výkonově orientovaná společnost a hodnotí vás spíše podle schopností než podle čehokoliv jiného.“
Na Ameriku máte i příjemné soukromé vzpomínky, narodil se Vám tady syn. Jak později zvládl stěhování do Čech?
„Je to tak, v porodnici města Santa Rosa se mně a mé ženě Pavle narodil syn Mireček. Dostali jsme americký rodný list a pas, máme tak doma malého Američana . On byl vždycky hodné a klidné dítě, takže mu stěhování nedělalo problémy. To Barborka, která se narodila po návratu do Čech, by se asi rozčilovala víc…“

Aktuálně žijete a pracujete v Brně. Jste zapojen do podpory výuky v oblasti herního vývoje, co to přesně znamená?
„Když jsem se vrátil do brněnské kanceláře, kolega mě seznámil s různými projekty na podporu nově vznikajících oborů na středních a vysokých školách, do nichž je zapojená česká pobočka, Protože velice dobře vím, jak těžké je najít dobrého kandidáta na otevřené pozice ve firmě, chtěl jsem nějak přispět. Moje spolupráce je zaměřena na studenty předmětu herní vývoj na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity. Součástí jejich hodnocení je semestrální práce v podobě nějaké malé hry a mým úkolem je pomoci týmu studentů mít projekt co nejlepší. Dalšími aktivitami jsou přednášky na téma herního vývoje, a to kdykoliv mi dá někdo příležitost.“
Máte sen, cíl, zkrátka čeho byste rád ve svém oboru dosáhl?
„První odpověď, která mě napadá, je, že bych rád dosáhl toho, abych tuto práci mohl dělat do důchodu. Co se týká jiných ambicí, herní průmysl je zábavní, stejně jako třeba film a stejně tak se v něm udělují různá ocenění. Určitě by mě potěšilo pracovat na projektu, který nějaké ocenění dostane, ale byla by to spíše taková třešnička na dortu.“ Petra Soukupová