SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI - 27. DÍL - Adam Kašpar

Malíř a výtvarník Adam Kašpar se sice narodil v sousední Litomyšli, ale odmala žil ve Svitavách, jeho rodiče jsou rodilí Svitaváci. Během studií žil v Jihlavě a Praze, nyní s manželkou zakotvil v Jeseníkách. Svitavy však považuje za své rodné město. Možná i proto vznikla krásná myšlenka, že to bude právě Adam Kašpar, kdo namaluje rozměrný obraz do zasedací místnosti městského úřadu.
Co Vás pobídlo ke studiu na grafické škole?
„Když jsem končil základní školu, chtěl jsem se dál věnovat nějakému výtvarnému oboru, hodně jsem kreslil, chodil jsem do umělecké školy k Pavlu Fialovi. Grafická škola v Jihlavě mi skýtala možnost vyzkoušet si velkou škálu různých oborů – od klasické grafiky, přes sochu a fotku až k malířství u kterého jsem nakonec zakotvil natrvalo.“
Asi nejčastějšími motivy, které ztvárňujete, jsou výjevy z přírody. Proč, čím Vás fascinuje?
„No je těžko říct nějak stručně. Fascinuje mě Země jako celek, jako čtyři a půl miliardy let stará bytost, přetavovaná a hnětená napříč tím nesmírně dlouhým časem. Když pozoruju přírodu, mám  pocit, že se dotýkám toho primárního světa, toho, co jsme jako lidé obepředli kulturou, nánosem myšlenek, teorií a umění, a on sám zůstává v principech pořád stejný.“
Jsou pro Vás inspirací i Svitavy? Která zákoutí jste odtud už ztvárnil?
„Z podstaty toho, co dělám, mě město jako město příliš neinspiruje – ale jako skoro rodilý Svitavák mám některá obzvlášť oblíbená místa v širším okolí Svitav. Mimo svitavské rybníky nebo Vodárenský les mám zažrány pod kůží divoké lesy na Psí kuchyni a Králově zahradě, stejně jako bučiny Hřebečského hřbetu. Na všech jmenovaných jsem mnohokrát maloval, a možná se k nim ještě budu vracet.“

Rybník Rosnička... Váš obraz bude zdobit velkou zasedací místnost. Jak obraz vznikal, byla to složitá, nebo naopak jednoduchá práce?
„Je to zatím můj největší obraz, má 200 na 400 centimetrů. Vznikal podobně jako většina velkých ateliérových obrazů, takovým skládáním skic, fotek a jiných podkladů. Není to jeden konkrétní pohled, i když samozřejmě kdo to tam zná, snadno se v obraze zorientuje. Skoro bych řekl, že vzhledem k velikosti bylo nejsložitější najít někoho, kdo by vyrobil blindrám, a vůbec celá ta manipulace s velikým těžkým obrazem. Jsem spokojen jak s obrazem, tak s textem, který moje dílo doprovází.“
Kterou techniku máte nejraději?
„Nejvíc jsem se zabydlel v klasické olejomalbě, přijde mi prostá a účinná, se širokým spektrem možností. Nemůžu říct, že bych ji neměl rád, ale nikdy jsem neměl dost trpělivosti na klasickou grafiku… půl dne vytírat matrici barvou, než můžu vůbec začít tisknout, na to prostě nemám. Tím víc ctím, když to někdo dělá dobře…“

Máte za sebou řadu výstav, dokonce i v zahraničí. Jak se mladý umělec dostane vystavovat do Švýcarska?
„Musí mít štěstí na galerii, která ho podpoří a do Švýcarska ho vezme, nebo si ho všimne nějaký švýcarský galerista… V mém případě to byla Nová galerie, která mě na veletrh umění do Basileje vzala v roce 2017 a následně mi tam pak udělali výstavu v Basel art centre.“
Na čem aktuálně pracujete?
„Právě mám rozdělanou sérii obrazů o nočním nebi. Jsou to takové pohledy do vesmíru tak, jak skutečně vypadá – tedy skrze okulár dalekohledu. To znamená, že mlhoviny jsou opravdu mlhavé a ne ta neřestně barevná mračna, jak je známe z fotek z Hubbla. Jsou to takové minimalistické, prázdné obrazy, galaxie, mlhoviny a hvězdné mapy. Plánoval jsem je vystavovat letošní podzim v Praze, ale výstava je přesunutá na jaro.“
Do Svitav se vracíte. Kam nejraději?
„Ta srdeční místa v okolí Svitav jsem už popsal. Ale určitě zopakuji, že se opravdu rád vracím, vyrostl jsem zde a ta místa se do mě zaryla, to už se nezmění.“
Jak hodně Vám přirostly k srdci Jeseníky, Váš současný domov?
„Do Jeseníků jsem se přestěhoval natrvalo před rokem, ale už jsem tu předtím nějaký čas pobýval. Koupili jsme se ženou starou faru v obci se šesti stálými obyvateli. Nemám teď k námětům svých obrazů daleko, stále na mě čekají další neobjevené rokle řek, skály a strže, divoké lesy a pastviny, mechy prorostlé potůčky a vůbec, co víc bych si měl přát, než žít na tak krásném místě, na jakém žiju…?“ Petra Soukupová