Úvod » O městě » Aktuálně » Novinky » Svitavští světáci - 24. díl - Luboš a Tomáš Brdíčkovi

Svitavští světáci - 24. díl - Luboš a Tomáš Brdíčkovi

27. 8. 2020

Ač Svitavy nejsou primárně městem hokeje, přece se tu rodí hokejoví nadšenci. Šikovní, zapálení, motivovaní. A dokonce bratři. Vysvětlují, diskutují, občas si skáčou do řeči, doplňují se a vzpomínají… mají nadevše rádi hokej a také sebe navzájem. Lubomír a Tomáš Brdíčkovi. 

Proč Vás z pestré škály sportů, kterou Svitavy nabízejí, uchvátil právě hokej?

Luboš: „Narodil jsem se s tím, nikdo z rodiny nebyl velký sportovec, zato mě sport zasáhl odmala. Jako malý kluk jsem se potkal s Vladimírem Martincem a tehdy moje vášeň k hokeji propukla v plné síle. A když se nás v 1. třídě ptali, čím chceme být, řekl jsem, že hokejistou. Baví mě ta hra, mám rád vše kolem, výstroj, dynamiku hry, prostředí, vůni ledu.“
Tomáš: (usmívá se) „Svoje první červenobílý brusle jsem dostal od bráchy, na hokej v obýváku jsme koukali ve výstroji a v helmě. Dělal jsem i jiný sporty, ale hokej mě nadchl. Hráli jsme především florbal za svitavský klub, podařilo se nám vybojovat postup do druhé ligy. Potom jsem skončil a šel už jen trenérskou cestou, studoval jsem vyšší pedagogickou školu a moje pedagogické vlohy se propojily s hokejem. Najednou jsem věděl, že to je můj směr. Pocit, když je člověk na ledě či na střídačce, a dětem se povede něco, co dlouho trénují… Ta obrovská radost je můj flow stav, stav mezi neuvěřitelným štěstím a pláčem. To mě naplňuje. Při hokeji neznám hodiny, mám klapky na očích i uších a jedu…u ničeho jiného jsem to nezažil.“
Luboš: „A taky parta, specifická atmosféra v týmu. Když tým jede, vyhrává, je štěstí nepopsatelný. Když jsem nedával trestný střílení, brečel jsem. Hokej je prostě štěstí a životní náplň.“

Jak šťastné jsou při hokeji dnešní děti?

Luboš: „Já ještě bruslil na přírodním ledě a nikdo mě nenutil, já prostě chtěl a moc. Říkám, že my jsme byli pampeliškoví, kam nás vítr rozfoukal, tam jsme byli, a dnešní děti jsou orchidejový: maminka kloučka přiveze esúvečkem na trénink a ještě sleduje, aby trenér moc neřval. Pak se jede autem domů a dítě u toho hraje na mobilu. Děti jsou hýčkaný. Je jen na nich a rodičích, jak si vše nastaví. Přitom hokej vyžaduje ranou specializaci od 5 či 6 let, důležité je, že musejí bruslit tak dobře jako chodí. A později už to těžko doháníte.“
Tomáš: „Rodiče jsou nedílnou součástí růstu mladého sportovce. Musejí být informováni o výchově dítěte, na druhou stranu nemůžou říkat trenérovi, kde, s kým a jak by mělo dítě hrát, o koučování vlastního dítěte ani nemluvím. To jsou mantinely, které by rodiče neměli překračovat. A kdybych já sám nedržel systém, řád, budou především rodiče hledat různý kličky. Důležité je, aby i vedení klubu stálo za trenérem. Někteří rodiče totiž pochopí hned, co jim říkáte, někteří to zkoušejí obejít a ta poslední skupina prostě nepochopí. Měl jsem v Německu otce, který při utkání došel na střídačku za synem a vysvětloval mu, jak hrát…  Pokud přijdete někam, kde mantinely nejsou, je to především o přetahování, kdo má pravdu, a pak není práce radost…“ (zvážní)

Tomáši, trénoval jste českou mládež, také německou a rakouskou. Vidíte nějaký rozdíl?

„V zásadě jsou všechny děti učenlivé. Samozřejmě některé méně a jiné zase více, a záleží na trenérovi, jaké prostředí v tréninku vytvoří. Mělo by převládat prostředí kamarádské, ale do toho i soutěžní a konkurenční. Ideální je, aby se na trénink hráči „klepali“. Trenér musí dostat hráče z komfortní zóny do zóny učení. Samozřejmě najdete rozdíly mezi dětmi, každé je jiné a charaktery jsou různé. Možná, že západní děti jsou víc zhýčkané, ale to skoro všude. Z Rakouska mám zkušenost, že i když byly tréninkové skupiny s malým počtem hráčů, děti byly motivované a za dvě sezony udělaly veliký pokrok. Nadchlo mě, jak dobře pracovaly. Oproti tomu v německém Heilbronnu jsem vedl bundesligový tým U16 a někdy mi připadalo, že je hokej ani nebaví…ale měli jsme perfektní borce v U10.“

Jací tedy jsou z Vašeho pohledu Češi?

„Češi jsou specifický národ. Ano, někdy se chceme trošku ulejt a hledáme jednodušší cesty, ale to dělají i v jiných zemích…což pro trenéra na jednu stranu není dobrý, ale na druhou stranu ty lumpy na ledě potřebujete, ty lumpy, kteří tvoří hru. Já do ciziny přišel s konkrétní vizí, někde mi vyšli vstříc víc, jinde méně. Někdy jsem slyšel „Ty seš z toho Východu, nebuď tak přísnej…“ Já myslím, že děti se nemusejí pořád koučovat a opravovat, je dobře jim také nechat prostor k seberealizaci. Koučové by neměli chtít vychovávat poslušné roboty, ale kreativní, technicky zdatné hráče. Proto je zásadní mít odmala pro hráče připravený kvalitní tréninkový proces, aby se starší hráči mezi 18 až 20 roky mohli a hlavně chtěli prosadit nejenom na klubové úrovni, ale také na reprezentační.“
Luboš: „Aby byl hráč dobrý, musí „chytit“ hru, vidět souvislosti, předvídat, co se stane, kde je další hráč, jestli je teda lepší klička nebo nahrávka. Dítě se naučí bruslit, technicky dělat kličky a obraty, ale je potřeba, aby tuto dovednost převedlo do hry, aby se vše propojilo, aby tou naučenou kličkou správně nahrálo. Aby umělo číst hru.“

Extraligový hráč Petr Kaňkovský po Vás, Tomáši, žádal, ať mu předvedete, jak děláte ´ten přechod z jízdy vzad do jízdy vpřed´…

(usmívá se)„V době mého aktivního trenérského učení u pana Bukače v hokejové škole Bukač Hockey School jsem všechno strašně hltal. Vnímal jsem své pedagogické i sportovní vlohy, v kabině s ligovými hráči jsem se učil všemu včetně filozofie moderního tréninku a hokeje. Moderní hokej je o tom, že hráč se musí rychle rozhodnout, učí se, aby vystartoval hned z jedné brusle na druhou, bez odšlapu, aby prostě potřeboval minimum času na změnu směru. A já se to naučil. A když se mě na to ptal Petr Kaňkovský, který teď trénuje v Americe, nadchlo mě to, říkal jsem si, že to teda asi nedělám špatně...“ (směje se)

Aktuálně Vás osud zavál do norského Skienu.

„Po ukončení angažmá v Kitzbühelu jsem jednal v Grazu, ale koncepce tamního klubu mě trošku zaskočila. A pak přišla nabídka z Norska do Nordic Hockey Academy, která existuje od roku 2017. Jde o studijně-sportovní projekt a za poslední roky udělal obrovský skok v kvalitě.  Trénuju kluky od 18 do 21 let z celé Evropy, makají na sobě, chtějí se zlepšovat. Po absolvování čtyř let na akademii můžou jít do školy do Severní Ameriky, kde dál studují a hrají hokej, ti nejlepší můžou být draftovaní. Jestli jsem se těšil? Moc! Je to pro mě nový, ale nejsem úplnej zelenáč. Žiju v Německu a toto bude práce na jednu sezonu, nebudu se stěhovat, z Frankfurtu do Norska doletím za dvě hodinky. Tuto práci jsem vzal i proto, že jsme si porozuměli se šéfem, líbilo se mu moje nové myšlení, že uznávám moderní hokej, líbilo se mu, jak přemýšlím.“

Luboši, jak jste se po aktivním hraní a trénování dostal k „hokejové“ firmě?

„K hokeji v podobě trénování jsem se vrátil, když se narodil syn. Navštěvoval hokejovou školu Luďka Bukače a já pak organizoval každý pátek tréninky pro děti i ve Svitavách, jezdili k nám kluci z okolí, ale třeba i z Pardubic. Syn se přestal věnovat hokeji, ale začal se mu věnovat brácha… Já dvacet let pracoval ve finančním sektoru, ale hokej mě stále bavil. A pak i částečně kvůli životním okolnostem jsem se rozhodl proměnit svůj nápad ve skutečnost: oslovil jsem lidi, kteří prodávají opravené hokejky. Postupně jsme začali vykupovat opotřebované hole, opravovat je, vytvořil jsem finanční analýzu pro kluby, která ukazuje, kolik klub získá, když my vykoupíme jejich používané hokejky, a kolik ušetří, když posléze koupí od nás hole opravené. V poslední době přibylo i poradenství, jak hůl seříznout, jak vysokou ji mít, tvrdou či měkčí…“

Je opravená hokejka stejně dobrá jako nová?

„Jsou hokejky lepší a horší. Já vykupuju top modely od oddílů v nejvyšší soutěži, kluby tak získávají peníze a za ně pak třeba nakupují pomůcky pro mladé hokejisty. Moje opravená hokejka je lepší než podtřída nových hokejek. A na trénink opravdu nemusíte mít novou hokejku, stačí dobře servisovaná. Jasně, když vykoupím a servisuju hokejku, ručím za ni. Už teď máme zakázku do druholigových oddílů, někteří hráči z extraligy si naše hole berou do letní přípravy. A vyzkoušeli je i hráči z národního týmu, dokonce i Jarda Jágr.“

Co se vlastně hokejce může stát?

(usmívá se)„Pokud ji o někoho nepřerazíte… hokej je kontaktní sport, takže střety s mantinelem, nárazy, střela samotná, to vše hůl poškozuje. Kontakt s pukem, tečování, souboj, může se zlomit hůl i blade, to je ta malá tyčka dole, čepel…“

Jaký je Váš další směr, cíl?

Tomáš: „Pro mě je cesta cíl. Já se tou cestou neuvěřitelně bavím, hlavně vidím, že to má progres. Baví mě potkávat lidi z branže, zkušené hráče, kouče. Hokejový svět je malý a pokud to člověk dělá správně, otevírají se mu nové dveře a příležitosti. Baví mě rozvoj, hokejový prostředí, v tom jsem se prostě našel. V Norsku jsem i hlavní trenér u mužů ve druhé lize, to je pro mě nové. Ale spíše směřuju k těm mladým kolem osmnácti let.“
Luboš: „Chci rozšiřovat finanční analýzy do oddílů na všech úrovních, zatím jsou zpětné vazby pozitivní. Je super potkávat lidi, na který jsem se díval v televizi. A když vám tito zkušení lidé řeknou, že to, co děláte, je fajn, žene vás to dopředu. Plánuju rozšířit zastoupení do Polska a na Slovenska. A díky Tomovi se naše hokejky dostaly do Rakouska a Německa, hrají s nimi Švédové a Finové. Našeho hole jsou už testovány v Americe v hokejové škole v Essexu. A řeknu vám příběh fakt novej: volal mi agent, že mají jedenáctiletého kluka, velký talent jako Jágr, a chtějí pro něj od nás maximální servis. Chápete? Neoslovil dodavatele nových holí, ale volá mně, že chce stoprocentní servis, ošetření, ty pravé hole, jmenovky na hokejku…to je to pravý povzbuzení do další práce.“

Ale to je i Váš úkol, Tomáši, říci rodičům, že má dítě špatnou hokejku.

„Jasně, poradenství od trenéra je důležitý. Když přijde nový dítě a má brusle na přezky, řeknu mu, ať si to vyzkouší, ale pokud se chce hokeji věnovat, jsou potřeba šněrovací brusle, kanady. Proč? Noha musí být pořádně upevněná. I nože jsou na kanadách lepší, ty přezkový jsou pro rekreační sport. I v případě hokejek poradím. Rodiče musejí vědět, co přesně je potřeba a proč. Vše je ale o neustálé komunikaci trenér-dítě a trenér-rodiče. Nikoho nepovzbudí, když budou rodiče řvát z tribuny, je zkrátka nutná domluva s trenérem a nějaký kompromis. My chceme, aby dítě mělo hokej rádo, nebylo jím znechucený, i proto je fajn hlavně v létě hrát cokoliv jinýho, fotbal, tenis, basket, jezdit na kole. Potřebujeme motivované děti, které daný sport dělat chtějí, to pak vede správným směrem, ale ne tehdy, když to chce víc než dítě maminka či tatínek.“

Pánové, dokážete se spolu bavit o něčem jiném než o hokeji? :-)

Tomáš: „Jo, ale k hokeji to stejně vždycky sklouzne. Jsem vděčný, že jsem dostal tuhle šanci, vděčný, že můžu rozvíjet svůj potenciál, technicky i lidsky.“
Luboš: „My se tak často nevídáme, ale jsme propojení mentálně. Dokážeme si popovídat o životě, partnerkách. Umíme si říct, jaký si koupíme auto. Ale hokej je součást našeho života.“

Petra Soukupová