Svitavští světáci - 23. díl - Barbora a Matěj Čuhelovi

Pětatřicetiletí rodáci ze Svitav Barbora a Matěj Čuhelovi procestovali už řadu zemí. Vyučovali anglický jazyk, informatiku, ale také pracovali na polích a vlastníma rukama stavěli z hlíny komunitní centrum. A někdy se, také kvůli schovaným nevybuchlým bombám, báli o život. Nyní manžele Čuhelovy zaměstnává osmnáctiměsíční Klárka, ale jak říkají, není všem cestám konec.

Co vás, Báro, Matěji, popíchlo k cestování hned po škole?
Matěj: „Pro mě to vlastně nebylo hned po škole. Začal jsem pracovat již při studiích na vysoké škole během třetího semestru na plný úvazek na univerzitě, kde jsem pracoval jako programátor informačního systému Masarykovy univerzity. Po dokončení magistra jsem začal i doktorské studium, ale nějak jsem začal cítit, že programování asi nebude to, co bych chtěl naplno dělat do konce života… s tím tedy bojuji víceméně dodnes, ale to je na dlouhé vyprávění . No a vzhledem k tomu, že jsem se kvůli práci nedostal moc “ven” v rámci studií, například v rámci projektu Erasmus, měl jsem furt nutkání se na všechno vykašlat a na rok dva odjet pryč. Takže Bára byla pod neustálým tlakem.“
Bára: „Tím pádem je asi jasné, že mě do toho navrtal Matěj:) Na podzim 2010 jsme si dali jako zkoušku dvouměsíční cestu na kolech okolo Španělska a Portugalska a když to vypadalo, že to spolu vydržíme, tak jsem v lednu 2011 šla ke státnicím a na začátku února už jsme letěli do Indie. Ta jednosměrná letenka byla dost stresující motivace ty státnice udělat!“

Procestovali jste více zemí, je některá z nich vaší srdeční záležitostí?
Matěj: „Toto je hrozně těžká otázka, těch zemí by bylo určitě několik. Rychle jsme pochopili, že k zemi, kde můžete strávit delší čas - byť třeba nevidíte spoustu věcí - si uděláte úplně jiný vztah. Začnete aspoň trochu vnímat, jak tam lidi žijí, jaké mají zvyky… Pocit, když přijdete třetí den za sebou do stejného obchůdku na ulici na snídani, a obsluha se na vás usmívá a automaticky nese vaši “obvyklou” objednávku, je k nezaplacení. Z tohoto hlediska je to pro nás asi Indie s Nepálem, kde jsme dohromady strávili skoro půl roku.“
Bára: „Asi Indie a Nepál, možná i proto, že byly jako první a vše bylo hodně intenzivní. Přílet do Dillí jako úplně první zastávky byl hrozný šok, na to množství lidí, neustálý hluk a smrad se nedá připravit a prvních pár dnů jsem si říkala, že to nedám a letím domů. Ale po pár dnech už jsme si zvykli a začali si to opravdu užívat. Ale také nás “dostala” Malajsie, Myanmar, samozřejmě Nový Zéland a v Jižní Americe hlavně Kolumbie, Ekvádor a Bolívie.“

Co si odnášíte z Nepálu, jaká je to země?
Matěj: „Určitě hlavně vše spojené s naší výukou v malé vesničce Radžbás vzdálené 90 kilometrů od hlavního města Káthmándú, ve které jsme strávili skoro dva měsíce. Když se řekne Nepál, každý si asi představí hlavně Himáláj, ale to je pouze třetina celé země situována na severu - a je samozřejmě nejvíc turisticky vyhledávaná. My jsme působili v té střední části a jde si to představit jako takovou nepálskou “Vysočinu”, ovšem s tím, že hovoříme o 1000 až 3000 metrech nad mořem. Jižní třetina je nížinatá část Nepálu, kde se pěstuje většina plodin, přesto je Nepál kriticky závislý ve většině komodit na dovoz z Indie. My jsme měli šanci poznat všechny tyto části, což je hrozně zajímavé: v tak malém státě můžete vidět totálně odlišný způsob života.“
Bára: „Nepál je úžasná země, plná kontrastů, krásné přírody a hlavně milých, ale velmi chudých lidí. Kromě zážitků si hlavně odnášíme i spolupráci s neziskovou organizací Namasté Nepál, která v Nepálu staví a opravuje školy, podporuje školáky “adopcí na dálku” v projektu Úsměv z Nepálu, který koordinuji, posílá dobrovolníky do škol a nemocnic a dělá úžasné věci na podporu lidí v odlehlých místech. Všichni v organizaci se jí věnujeme ve svém volném čase, takže je to někdy náročné, ale o to je to dle mého názoru upřímnější a aspoň na dálku jsme s Nepálem stále v kontaktu a můžeme pomáhat.“

Jakou příchuť má Laos? 
Matěj: „Jako Papaya Salad :-) Zřejmě moje nejoblíbenější laoské jídlo, určitě doporučuji těm, kterým nevadí něco ostřejšího! Jinak ta příchuť země je někdy poněkud trpká… ale v Laosu jsme byli v roce 2011, takže se spousta věcí mohla změnit, ale obávám se, že ne moc k lepšímu...Laos je hrozně chudá země, kterou totálně drancuje turismus, což je obecně vidět na více místech v jihovýchodní Asii, ale možná mi to přišlo v Laosu nejmarkantnější. Sociální rozdíly mezi lidmi pracujícími v turismu a třeba na poli jsou obrovské. Málo se ví, že Laos je nejvíc bombardovaná země na světě. Během vietnamské války ho Američané používali jako “odkladiště” bomb, které nestihli shodit na Vietnam, aby se byli schopni vrátit s letadlem na základnu. Nevybuchlé bomby jsou tam dodnes a lidé na polích při jejich nálezu často umírají. O to víc nás potěšil dobrovolnický projekt kousek od Vang Viengu, kde jsme působili čtrnáct dní.“
Bára: „Vang Vieng je turisticky velmi populární a byl známý atrakcí, kdy lidé sjížděli řeku na obrovských pneumatikách a zastavovali v barech na břehu, kde se pil nejčastěji tvrdý alkohol. Do cíle tak většina dojela dost opilá a tak jednou do měsíce se tam nějaký turista utopil. Bylo to krásné malé městečko v nádherné krajině, ale plné opilých turistů, kteří mezi místními chodili do obchodů a restaurací v bikinách, což k místní buddhistické komunitě bylo dost neuctivé. Nebylo nám z toho pohledu úplně dobře a zakotvili jsme kousek za městem na farmě Sae Lao, kde jsme učili angličtinu, pomáhali vlastníma rukama stavět z hlíny komunitní centrum, převáděli dobytek mezi farmami a byli bokem od toho bláznovství.“

A co vám nejvíce utkvělo v paměti z Ekvádoru?
Matěj: „Místní pivo značky Pilsner samozřejmě, což nám začalo připomínat, že se pomalu blížíme domů! Jeho nákup byl vždycky také zajímavý. Na vesnici pivo přeprodávalo více lidí, vždycky měli prostě akorát vyvěšenou etiketu na baráku. No a člověk pak zaklepal na barák, lámanou španělštinou řekl, že chce pivo a začalo se vyjednávat o ceně. Standardní cena byla jeden dolar - v Ekvádoru se platí americkým dolarem - ale někdy šlo vyjednat i 90 centů. No ale většinu času se nás snažili natáhnout o dolar 20 centů. Pak záleželo na tom, jak jsme se chtěli hádat nebo jakou jsme měli žízeň. Jinak Ekvádor je opět hrozně pestrá země: od velryb na západním pobřeží přes Andy ve středu země až po Amazonii na východě.“
Bára: „Mně určitě naše působení v malé vesnici Salasaca. Narazili jsme na projekt Američana Roberta, kterému bylo 80 let.  Zhruba v sedmdesáti se prostě přestěhoval z USA do Ekvádoru a založil malou školu Katitawa, ve které kladl důraz na výuku kečuánštiny, což je domorodý jazyk místního kmene, ve státních školách už se tento jazyk z nařízení vlády nemohl vyučovat. Kromě školy vedl i knihovnu a odpolední doučování pro všechny děti z okolí. Robert byl asi nejsrdečnější člověk, jakého jsme kdy potkali a jeho fotku máme dodnes pověšenou doma na zdi. Z domu, kde jsme bydleli, jsme se také každý den mohli kochat nádherným výhledem na nedalekou sopku Chimborazo, jejíž vrchol je nejvzdálenější bod na Zemi od jejího středu.“

Učili jste angličtinu, kde se učilo nejlépe? A jaká je úroveň školství v jednotlivých zemích?
Matěj: „Já si myslím, že ta úroveň není nejlepší, ale hrozně těžko se to posuzuje, já nemám s čím srovnávat, netuším, jaká je například úroveň angličtiny na českých základních školách. Obecně si ale myslím, že hodně problematické je, že se žáci učí hned několik cizích jazyků od první třídy. Například v Nepálu je spousta kmenových jazyků, takže když dítě vyrůstá, mluví primárně tímto jazykem. Pak přijde do první třídy a začne se učit nepálsky a anglicky. A to vezměte v potaz fakt, že oba jazyky mají jiné písmo: nepálština vychází z hindi a sánskrtu, angličtina je samozřejmě v latince, takže děti v tom mají opravdu hokej.“
Bára: „V Nepálu jsme učili v klasické státní škole, takže jsme měli ve třídě padesát dětí, z nichž nám rozumělo tak pět a zbytek si to tam prostě odseděl, nebo vyskákal z okna a vrátil se na konci hodiny:) Bylo těžké je nadchnout pro angličtinu, když někteří neuměli ani pořádně nepálsky a jak namotivovat děti, které často vědí, že se z vesnice nikdy dál nedostanou a nebudou angličtinu potřebovat? To bylo pro nás ze začátku dost frustrující, ale pak jsme si řekli, že pokud jsme něco naučili aspoň těch pár dětí, které měly zájem, tak to za to stálo. Navíc v Nepálu je složitá docházka, stačí odchodit pár dní za rok a jakžtakž projít testem a postoupíte dál. Rodiče neposílají děti do školy hlavně z toho důvodu, že je potřebují spíše jako pracovní sílu na poli. V Laosu jsme neučili ve škole, ale spíše odpolední zájmové hodiny pro místní děti a také skupinu mnichů, to už bylo zábavné, jelikož ti všichni chodili, protože se něco chtěli naučit. V Ekvádoru jsme měli ve třídě šest dětí, to už bylo lepší a my jsme se tam na oplátku naučili od nich španělsky.“

Nový Zéland… je třeba místem, kde byste chtěli žít?
Matěj: „Nový Zéland je určitě krásná země, která má spoustu specifik, které ji dělají tak výjimečnou. Víte například, že se opakovaně opomíjí na světových mapách? Je z toho velké téma na Zélandu, ke kterému se vtipně vyjadřuje i premiérka. Což je další věc, která s tímto souvisí. Většinu času se na Zélandu doslova nic neděje, takže když jsme prvních pár týdnů sledovali zprávy, vůbec jsme to nechápali. Kde se řeší ekonomické problémy? Kde se mluví o excesu toho a toho politika? Hlavní zprávou je například to, že v Aucklandu zadrželi ilegální kontejner sazenic na jahody… Protože  zemědělství jakožto hlavní průmysl si Zéland velmi stráží.“
Bára: „Po návratu z té první velké cesty jsme si říkali, že jsou dvě místa, kde bychom asi dokázali žít - San Francisco a právě Wellington. To, že se nám naskytla možnost se do Wellingtonu vrátit a nějakou dobu tam žít, bylo vlastně splnění snu. Ale nějak nás pak přestalo bavit vídat své blízké jen po Skypu a na fotkách. Co se ale cestování a rozmanitosti fauny a flóry týče, je Zéland pro nás bezkonkurenční. Viděli jsme lachtany, tučňáky, delfíny i velryby ve volné přírodě a to je něco úžasného.“

Báro, jak se snoubí germanistika s cestováním po světě, angličtinou a Úsměvem z Nepálu?
Bára:„Vůbec nijak:) Dobrá němčina se mi hodila asi jen jednou. Vyrazili jsme v Nepálu na trek, já onemocněla a nemohla pokračovat. Ubytovala jsem se u místního ředitele školy a on měl doma jednu knížku v němčině. Já ji za ty tři dny ležení v posteli přečetla dvakrát a fakt mě zachránila od nudy:) Když jsme se vrátili domů, tak už byla u mě prioritní angličtina a pracovala jsem na zákaznickém oddělení pro Velkou Británii. S mou prací pro Úsměv také moc společného nemá, ještě se nám žádného německého sponzora získat nepodařilo, ale kdo ví! Někdy si říkám, že je velká škoda o ten jazyk přijít, ale v duchu se uklidňuji, že kdyby byla potřeba, tak to v té hlavě někde pořád bude.“

Matěji, pomohla Vám nějak při vašich cestách vaše profese informatika?
Matěj: „Já myslím, že spíš naopak. Jak už jsem říkal, snažím se nějak z té informatické sféry dlouhodobě vymanit, protože mě to až tak v konečném důsledku nezajímá a nebaví, ale úplně se mi to nedaří. Jenže kdekoliv jsme působili i jako dobrovolníci, byl jsem jaksi automaticky pasován na počítačového experta, což znamená, že jsem třeba v Nepálu dával dohromady porouchané počítače nebo v Ekvádoru vedl výuku informatiky, takže se mi i na té cestě z tohoto dostat nepodařilo. Na druhou stranu jsme se díky mé aktuální práci dostali podruhé na Zéland na dva roky, takže stěžovat si asi úplně nemůžu :-)“
Bára: „No pomohla, kdyby ho ta informatika bavila, tak jsme na žádnou cestu asi vůbec neodjeli :)“

A kam máte případně namířeno příště?
Matěj: „Na bucket listu máme stále sever a jih Ameriky, tedy Kanada, Aljaška, Chile a jih Argentiny, ale to doma nesmíme ani zmiňovat…!“ 

Petra Soukupová

Vložil: Jiří Johanides