Svitavští světáci - 22. díl - Václav a Martin Brůnovi

Václav a Martin Brůnovi
Fotbal, futsal, atletika. Václav Brůna a jeho syn Martin zasáhli do životů mnoha svitavských rodin a hráčů. Oba aktivně hráli, nyní trénují. Fotbal byl pro oba sportem číslo jedna, ale sport v jakékoliv podobě je zkrátka jejich život.

Pane Brůno, jak jste se vlastně dostal k fotbalu? 
„Asi jako malý kluk na vesnici. Celé mládí jsme strávili s fotbalem i dalšími sporty na hřišti. A navíc můj táta byl docela dobrý fotbalista, hrál až do čtyřiceti. Takže volba byla jasná, asi mám fotbal napsaný v osudu, i když miluji sport v jakékoli podobě.“

Martine, Vy jste se zřejmě vydal v otcových stopách. Nenapadlo Vás „zběhnout“ k jinému sportu?
„Než otec začal s fotbalem, trénoval atletiku. Jsem rád, že jsem měl pro svůj fotbalový rozvoj možnost skvělé průpravy pod jeho vedením v atletice a pak i v začátcích svého fotbalového života. Měl jsem velké štěstí, že táta chtěl, abych uměl ideálně všechny sporty, a i když byl fotbal jedničkou, stále mě podporoval i v jiných sportech. Od mládí jsem hrál basketbal, florbal, tenis a jiné, ať již individuální sporty, které mě naučily se spoléhat sám na sebe, tak i kolektivní sporty, které mi ukázaly nejen ve sportu, ale i následně v soukromém životě, jak důležité je mít kolem sebe kolektiv a kamarády, kteří milují sport stejně jako já. Fotbal je pro mě nejhezčí hra na světě, nejvíce mě baví emoce, které mi tento nádherný sport předává a které mě naplňují.“

Pane Brůno, z rodného Dolního Újezda jste přišel do Svitav, zde jste nechal nesmazatelnou stopu coby profesor na gymnáziu i fotbalový trenér. Kolik studentů, kolik fotbalistů Vám „prošlo pod rukama“? A objevil se výrazný talent?
„Děkuji za poklonu. Na gymnáziu jsem učil 32 let, tak to nějaký tisíc bude, no a ve fotbale to za ta léta  budou stovky kluků. Někteří kluci to dotáhli až do vrcholového fotbalu jak v dorostu, tak i v mužích.  Jejich úspěchy jsou ale výsledkem dobré práce všech mládežnických trenérů ve Svitavách. Strašně rád vzpomínám na kluky ročníku 1987, 88, tam se docela „urodilo“ – Honza „Zip“ Moravec (Bohemians Praha, nyní Karviná), Honza Uchytil (Bohemians Praha), Martin Brůna (Viktoria Žižkov, Xaverov), Honza Ehrenberger (Mladá Boleslav), Ondra Chyba (České Budějovice), Milan Kavalír (Drnovice), z těch mladších Jakub Moravec (Sparta Praha). Těch kluků za celou dobu bylo podstatně víc a kromě nich hodně výborných kluků zůstalo ve Svitavách a hrají zde dodnes.“

Martine, s kým jste si rád ve Svitavách zahrál?
„V mládežnických kategoriích nejraději vzpomínám na naše útočné trio Jan Moravec, Jan Uchytil a já, protože jsme všichni tři odešli po úspěšných žákovských letech za velkým fotbalem do Bohemians Praha. Bohemians byla velká škola, a i když jsem se nedokázal v tomto týmu adaptovat a prosadit se, jak bych si představoval, Praha byla moje osudové fotbalové město. Dále jsem měl možnost hrát za Viktorii Žižkov nebo Xaverov, než jsem hlavní město opustil a fotbalově se vrátil opět do Svitav. Ve Svitavách byla vynikající parta, kterou vedl výborný trenér a chlap Zdeněk Válek a z této party bych rád jmenoval svého nejoblíbenějšího hráče Radima Jelínka, který stejně jako hodně obránců musel nahradit mou útočně laděnou povahu velkým množstvím obranných úkolů. Nejlepší sezonu v životě jsme odehráli v divizi pod vedením Zbyňka Zbořila, tehdy mě fotbal bavil úplně nejvíce, a to i proto, že jsem měl možnost hrát s velkými hráči jako Michal Seidler, Ivo Svoboda, Michal Belej nebo Honza Ehrenberger.“

Vy jste se, pane Brůno, dal po zranění kolena na trénování. Trénujete více než čtvrt století. Jsou dnešní děti jiné? 
„Vždy je tendence říkat, že minulá generace byla lepší, zapálenější, ale to je relativní. I dříve mnozí kluci promarnili svůj veliký fotbalový talent, mnozí naopak dali fotbalu vše. A tak je to i v současnosti. Jen teď je víc jiných lákadel, ale já jsem velký optimista i do budoucnosti. S mým kamarádem Martinem Komoněm máme heslo, že trénink musí bavit nejen děti, ale i trenéra. A to je základ úspěchu. A proč by měly děti sportovat? Protože sport je fajn.“

Martine, kdy Vy jste začal s trénováním? 
„Současně s fotbalem jsem se věnoval od dorostenecké kategorie i futsalu, tedy fotbalu v hale, který mi otevřel dveře do trenérského světa. Už když jsem hrál první futsalovou ligu v dresu brněnského Tanga, vedení poznalo, že mám i trenérské vlohy a začal jsem trénovat kluky do 16 let v tomto halovém sportu, který je velmi podobný fotbalu. Následně jsem se vypracoval až na asistenta u reprezentace U21 a následně i hlavního trenéra v kategorii U19. V roce 2019 jsem přijal velkou výzvu se do hlavního města opět vrátit, a to jako jeden z trenérů futsalové Sparty Praha, se kterou se nám podařilo získat titul mistra České republiky a kde jsem měl možnost pracovat světovými a nejlepšími tuzemskými hráči. Aby toho nebylo málo, počátkem roku si mě hlavní trenér „A“ týmu České republiky Tomáš Neumann přizval jako asistenta pro kvalifikaci na mistrovství světa ve futsalu, což byl další milník v mé, doufám ještě dlouhé, trenérské kariéře.“

Jak se zrodil nápad Fotbalové školičky pro nejmenší, pane Brůno?
„Úplně náhodou. Mnohé manželky dospělých fotbalistů ve Svitavách posílaly malé kluky s chlapama na trénink.  Ti jim trochu „překáželi“, tak jsem jim jednoho dne v roce 1999 navrhl, že si je vezmu na starost a budu si s nimi hrát. No a bylo to! Vznikla z toho pravidelná činnost, mě to chytlo a ohromně bavilo. Začal jsem si připravovat tréninky, které budou tyto kluky bavit. No a pravděpodobně první fotbalová školička pro kluky ve věku 4-6 let v republice byla na světě. A tuhle činnost bych nevyměnil za nic na světě, asi je to snad trochu vidět – táhnu to již 21. sezonu...“

Martine, pomáhal jste otci se školičkou? A kolikrát jste četl jeho knihu?:-) 
„Tátu velice obdivuji, že dokáže pracovat s tak mladými fotbalisty. Pamatuji si, že mi nabídl, abych s ním šel tyto předškolní kluky trénovat a skončilo to na prvním tréninku fiaskem. Kluci se mi po dvaceti minutách rozutekli, běželi pro své oblíbené hračky, začali s nimi běhat po hřišti, napodobovat létající superhrdiny a táta mi je musel přijít uklidnit a opět nastavit řád. Umí to s nimi jako nikdo jiný a já se mám stále co učit. Tátovu knihu jsem četl dvakrát a opět musím říci, že za to, že dokázal napsat knihu, má mé hluboké uznání. V knize je krásně popsána práce s nejmenšími, a to je pro mě nejvíce co jsem si vzal, porozumět dětem a umět si hrát.“

Chobotnička je váš společný projekt. Prosím, představte ho, pane Brůno.
„Musím přiznat, že nápad se zrodil v Martinově hlavě. Pro tuto akci máme v Dolním Újezdu špičkové podmínky. Sedli jsme si spolu, vše „hodili“ na papír, škrtali jsme, přidávali a vyšel z toho podle reakce účastníků, rodičů i odborné veřejnosti hodně zdařilý fotbalový mezinárodní projekt s názvem Chobotnička.“

Martine, je složité přivést na „chobotničkový kemp“ špičkové trenéry?
„Mám štěstí, že trenéři kempu Chobotnička jsou mými dlouholetými přáteli a o to je jednodušší je požádat o spolupráci, kterou již máme čtyři roky nastavenou. Všichni jsou učitelé, pedagogové nebo profesionální trenéři, a tak odpadá nutnost vzít si dovolenou. Trenéři si ze mě každý rok dělají legraci, že ještě než skončí kemp, již s nimi domlouvám účast za následující ročník, nicméně od kvality trenérů se dále odvíjí možný počet přihlášených, proto je nutné vědět alespoň 4 měsíce před kempem, jestli budou moci absolvovat další ročník. Já považuji za zvučná jména všechny naše trenéry, ale určitě musím jmenovat Mariana Berkyho, trenéra národního týmu Slovenské republiky ve futsalu, Radovana Kroulíka, hlavního trenéra TJ Svitavy, Davida Šimona, bývalého ligového brankáře a Michala Seidlera, mého dlouholetého kamaráda a profesionálního hráče futsalového klubu AC Sparta Praha a kapitána české futsalové reprezentace.“

Pane Brůno, jaký je Martin trenér? A jaký je hráč?
„S pokorou říkám, že velice dobrý, ale věřím, že jeho vrchol teprve přijde. Přesto bych jeho hodnocení nechal na jiné, ale snad mají i oni podobný názor vzhledem k Martinovým úspěchům u futsalových reprezentací i v umístění v trenérských anketách.  Já celý život tvrdím, že trenéra nedělá získaná jakákoliv licence, ale s talentem k trénování se člověk musí narodit. A já si myslím, že se Martin s trenéřinou v krvi již narodil. A jaký je hráč? Podle mě je to hráč s výbornou míčovou technikou, má přesnou přihrávku, má výborný přehled na hřišti a je schopný na hřišti dirigovat spoluhráče. Měl by zlepšit hru hlavou, ve fotbale je spíše hráč s útočnými ambicemi, bránění nechává spoluhráčům, ve futsale je to naopak. Trénuje vždy naplno, což také vyžaduje od svých svěřenců, nic neodflákne. Ví, že jen talent nestačí, za vším je vždy tvrdá příprava. Mám z něj velikou radost a moc mu fandím!“

Martine, co zásadního jste se naučil od otce? V čem je lepší než Vy?:-) A co jde lépe Vám?
„Čeho si nejvíce vážím, je to, jak mě se sestrou vychovali, a to jakým způsobem mě nejen táta, ale i mamka vedli, podporovali a důvěřovali. Nejvíce jsem si od táty vzal jeho přednost komunikace a vyjadřování. Strašně se mi líbí, jak dokáže verbálně i neverbálně komunikovat a tato přednost patří k jeho dominantám. Stále se učím, jak pracovat s malými dětmi a hráči, protože jeho další velkou předností je ta, že si „umí hrát“, a proto jej mladí hráči a děti mají rádi. Táta je zatím lepší ve většině činností, které vykonáváme, ať již v životě, nebo v trenéřině, ale jednu věc mám lepší, umím se více „prodat“. Tady tátova přílišná skromnost není na místě, protože dokázal a stále dokazuje, že je výborný trenér a pedagog.“

Petra Soukupová

Vložil: Jiří Johanides